Jeronym Holeček
Aby zamezil nedorozumění, Mojmír Souček hned dodával: „Žádné utopie, Garajo! Jako vojáci – tím si zas cele získal Petříčka – četníci, policisté, finanční strážníci, byrokraté a věčná škoda, že mezi sebou nemáme velebníčky. Jestli chceme být bezpečně spořádaným státem, musíme si být vědomi, že sloupy státu vedle administrativy a justice je vojsko, žandarmerie, duchovenstvo.“ Garaja teprve po chvíli vylítl jako uštknut: „To tak ještě! Pobělohorské panáčky si zase posadíme na šíji!“ Okamžitě vzplanouti nedovedl, poněvadž s církví tak důkladně skoncoval, že vymizelo z jeho představ, že by obnovený český stát s ní mohl počítat. Ostatně prý, je‑li někdo znenadání uštknut, také se hned nelekne, nýbrž až si uštknuté místo prohlédne. Další jeho odmítavé gesto Souček opět přebil: „Církev, kněží – to máš úplnou pravdu. Úplně s tebou souhlasím, že není většího darebáctví než kšeftovat náboženstvím. Ale, mládenci, co chcete dělat, když tento artikl ještě půjde? Kšeft je kšeft a povídám znovu, nám při tom také musí záležeti, abychom dělali dobré obchody i s kněžími jakéhokoli vyznání. S jejich speciálními obchody je nutno počítat.“ Rozprava o náboženství, církvích a kněžích tentokrát provedena nebyla. Všichni si byli vědomi, že tento námět by je zavedl na vedlejší kolej a že by tato rozprava byla nekonečná. Byla provedena až při jiné příležitosti, neboť nebylo věci týkající se veřejného zájmu, kterou by legionáři vracející se domů nebyli bývali podle svého neposuzovali a nehodnotili. Mnohým také v hlavě strašíval nápad, že by se nám hodil do krámu nějaký československý pámbíček. Garaja už měl v hlavě sesumírovanou repliku, ale stačil sotva naznačit, že on se svými názory a přesvědčením prostě představuje jinou vůli, když Souček jej přerušil. Do stolu udeřiv pěstí, perutná pronesl slova: „I toto, toto, to jsi měl mluvit hned! Kdo tě bude poslouchat? Ty, chlapče, máš však něco za lubem a to nás zajímá.“ A Souček se jal Garaju rozbírat. Z počátku Garaja odpovídal neochotně, poněvadž se stále vracel k zásadním problémům, ale Souček vždy mu to překazil, až nakonec Garaju uvrtal, že Garaja otevřel své ledví a vykládal své osobní plány. Součkovi podařilo se Garaju uvést do příjemného rozpoložení mysli. Garajův mozek dostával se znenáhla do plné činnosti a nejedna myšlenka, která
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS266786
I. díl: Návrat
se v něm dosud chaoticky zmítala, najednou dostávala určitou formulaci. Celý jeho duševní svět byl v Garajově hlavě najednou zpřítomnělý a zvláště Věra jako by tu při té rozmluvě byla. Garaja kamarádům vojákům se o ní ovšem ani slůvkem nezmínil, ale měl pocit, jako by hovořil v její přítomnosti. Její přítomnost dodávala mu zápal, který se ho zmocňoval jen vedle Věry a jehož nepoznal vedle žádné Juliette, Nádinky a jak se všechna ta jeho děvčata jmenovala, která ho občas sváděla i svedla pouze svým půvabem a smyslností. Tušil, že Věra by mohla způsobit, aby se takto cítil stále. Dokonce se Garaja přestal ušklebovat, křivit ústa a pošklebovat a ani ve slovech se nenamanula mu žádná surovost. Jeho plány spočívaly v tom, že doma půjde do politiky, hned, bez otálení. Svou přípravu považoval za dostatečnou, neboť ve Vídni složil zkoušky z pojistné matematiky, načež teprve se dal na práva. Tato dokončovat nyní, kdy celá Evropa se přebudovávala, zdálo se mu malicherné a zbytečné. Zkušenost zahraničního odboje považoval za skvělou politickou průpravu, ačkoli v odboji byl vždy pouhým vojákem, bojovníkem, nikdy nikde nebyl ani na žádné agitaci, a přímo si zakládal na tom, že se škrabáckým štábem zahraničního odboje ani se neznal a po celou tu dobu nenapsal ani řádky, která by vyšla tiskem. Boj v zákopech a v polích je vybojován, nutno ještě dobojovati boj o novou lidskou společnost. Proto Garaja znovu tak stál na tom, že je bojovníkem a kladl váhu na bojovnost. Již v dětinském jásání a nezřízené radosti našeho prostředí nad příměřím neviděli jsme nic dobrého, neboť příliš prozrazovaly defétismus a snahu po míru za každou cenu. Garaja odtud odvozoval, že v širokých vrstvách odpor k válce a boji nutně by otupil bojovnost vůbec, schopnost, chuť a odvahu i k třídnímu boji a tento pacifizmus že by se mohl hodit měšťácké společnosti. O tom chtěl dodatečně přesvědčit Strnada, a proto jej odpoledne vyzýval, aby jej na tuto myšlenku opět uvedl. Heslo „mír za každou cenu“ docela dobře může propagovat každá militaristická klika a se státy a národy, tímto heslem nadšenými a ukolébanými, jednou hrstka výbojných lumpů si bude moci dělat cokoliv a znásilňovat je po libosti. Při této všeobecné rozpravě, Součkem řízené, Strnad také od Garaji poprvé uslyšel vysvětlení, proč Garaja o sobě tvrdil, že je víc než socialistou, že je sedlákem. Garajovou politickou koncepcí bylo starat se a zajistit, aby socialisté a sedláci patřili jedné nerozlučné frontě. Dobře tušil, že budou
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS266786
Jeronym Holeček
pokusy sedláky zatáhnout do vod měšťáckých. Součkovu námitku, že přece sedlák není socialistou a selství že je založeno na soukromém vlastnictví, Garaja vyvracel a odmítal hlavně tím, že selské hospodářství, ať je co chce, bude vždy jednodušší, přehlednější výrobou než je výroba průmyslová, pročež prý sedlák patří na prvé místo mezi socialisty. Pojem sedláka vymezoval takto: Sedlákem jest, kdož vlastníma rukama obdělává zemi, a jestliže pomocí čeledi, pak že hospodář s čeládkou žije na téže životní úrovni, což se hlavně vidí, že s ní jídá u jednoho stolu. Podle toho byl by Garaja také prováděl pozemkovou reformu a jiné zemědělce by netrpěl. Pozemkovou reformu považoval za učiněnou hračku, neboť předpokládal, že se začne zrušením fideikomisů, respektive fideikomisnosti. Fideikomis není přece soukromým majetkem, nýbrž právě jen statkem svěřenským. Pověření přestane, jakmile pověřitele není. Pověřenec ze statku užitek si už vzal, co vzal, to vzal, bůh s ním, ale republika statky teď svěří lidu. Že zemědělské podnikání na malých statcích bude trochu neracionální, Garaja nepokládal za tak velkou škodu, úplně ji vyváží zisk, že národ bude mít demokratickou strukturu. Na některých velkostatcích doporučoval zkusit to s výrobou kolektivní. „No, trvalo to, než jsme z tebe vytáhli, proč tu vojanštinu tak umíněně věšíš na hřebík,“ liboval si Souček výsledek své námahy a dodal zcela vážně: „Já bych se ale na tyto cesty nepouštěl.“ Rozchod, který potom brzy následoval, nebyl už ničím pozoruhodný.
100 Ukázka elektronické knihy