Bohemka je a bude dráze Jaroslava Bohaty, i když necelý rok poté oblékl i dres národního mužstva. Starý Ďolíček měl sice k turínskému velodromu ještě dál než mač úvodního kola župního mistrovství k mezistátnímu utkání nebo kladenská Sparta k italské reprezentaci, ale komu čest, tomu čest. Onoho nedělního večera 20. března 1921 zcela určitě po všech vršovických restauracích, hospodách a nálevnách neznělo žádné jméno častěji než jméno centrforvarda a kapitána zelenobílých. Fandové se vášnivě přeli, kterému že z bratří Bohatů patří větší díl slávy. Ota patřil k českým fotbalovým průkopníkům, už to samotné vzbuzovalo mimořádnou úctu. Jenže co toho odpoledne předvedl jeho mladší brácha, to tu (rozuměno v městě na Botiči) ještě nebylo! Sparta Kladno byla vždy nebezpečným, a tudíž nepříjemným soupeřem pro každého. Už víme, že pro Vršovické zvláště! Vzpomínka na loňské prohry (o body i v poháru) byla stále živá… Tehdejší přemožitelé i tentokrát přijeli do Ďolíčku plni kuráže a jejich útočníci třikrát prostřelili Franiška Hoch manna. Dva góly mu dal Áda Burger, po kterém v té době pokukovala celá Praha, příměstské Vršovice nevyjímaje, až ho nakonec utrhla Slavia. Všechny tři dosažené branky byly však Kladeňákům platné jako mrtvému zimník, protože vytáhlý sudí Cejnar toho dne odpískal patero gólů v síti jejich vždy spolehlivého gólmana Bartoše. Vršovice hrály proti starému svému soupeři s nadšením a pevnou vůlí tentokráte zvítěziti, ocenil Sportovní věstník. A ještě něco: Třídou pro sebe je Bohata. Jarda byl v tom utkání nejen kapitánem, vždy znovu velícím ke zteči, ale nadto i uragánem, tornádem, tajfunem. Komu snad ta tři slova nestačí, může si dosadit jakoukoli jinou smršť. V první půli si vystřílel hattrick, ve druhé přidal i oba zbývající góly vítězů. Parádní kolekci završil pokutovým kopem. To bychom měli apoteózu. Je čas přehodit výhybku do prózy všedního dne, toho jara co do bojů o body převážně melancholické. Neboť hned v následujícím utkání Vršovičtí sami také utržili pět gólů na Slavii. Co jim bylo platné, že ještě v půli se za stavu 0:1 mohly zdát všechny možnosti otevřené? Po přestávce si sešívaní otevřeli střelnici a byl z toho funus první třídy. Obhájce druhé pozice z předešlého roku výsledek 1:5 z Letné dlouho svrběl. Měsíc trvalo, než nastoupili k dalšímu mistrovskému utkání. Také Union Žižkov šel proti nim do druhé části hry s gólem k dobru (padl hned z výkopu), ale
z převahy po přestávce Štulc nepříznivé skóre alespoň srovnal na remízu 1:1. Po těchto dvou zápasech začalo i největším optimistům svítat, že obhajoba pomyslného stříbra patří do říše snů. To už však celý klub žil v horečném očekávání velké události, která byla za dveřmi. VZHŮRU DO FRANCIE Vlastně teprve májový zájezd do Alsaska se stal historicky první výpravou týmu z Ďolíčku za hranice. Odjížděli jsme s radostnými pocity z Wilsonova nádraží, doprovázeni jsouce mnohými známými, kteří se s námi loučili, jako bychom odjížděli při nejmenším na severní točnu, vzpomínal jubilejní almanach z roku 1925 na alsaskou spanilou jízdu. Nebylo však divu, byl to první zájezd zelenobílých hochů, kteří se naň těšili jako malá děcka… Jídlem jsme se zásobili, neboť v tu dobu přes Německo bylo nejlépe, když potraviny měl každý sebou. Aby nám však nic nezbylo, o to se postaral Franta Hochmann, kterému zájezd obzvláště přispěl k rozšíření žaludku. Když dorazili do Štrasburku, zaskočilo je, že je na nádraží nikdo neočekává. Nezbylo než usadit se na kufry a vyčkat, co bude dál. Lapálie se brzy vysvětlila: hostitelé předpokládali, že vršovičtí cestovatelé přijedou jiným vlakem. Dál už byli po celou dobu turné jako ve vatičce. První opravdu zahraniční zápas nesehráli v místě svého pobytu, ale v nedalekém Sélestatu proti tamnímu SC. Do přestávky gól nepadl a diváci se netajili rozčarováním. Tohle mají být ti vychvalovaní Češi? Mezinárodní sekretář Zdeněk Kalina spolu s vedoucím výpravy Aloisem Zmítkem zašli za mužstvem do kabiny hochy povzbuditi, čehož bylo zapotřebí. Nejspíš muselo být to povzbuzení poněkud drsné. Jisté je, že po něm byli hráči jako vyměnění. Hra, jakou ukázali v II. poločase, nebyla do té doby vůbec ve Štrasburku viděna. (Lokalizace utkání byla malým omylem almanachu.) Hráli pravý kombinační football v takovém pekelném tempu, že nebyli vůbec k udržení, a výsledek? 7:0! Na banketu pak Kalina poněkud nediplomaticky poradil poraženým, ať si z debaklu nic nedělají, že je to potká ještě mnohokrát, což bylo kvitováno bouřlivou veselostí. O dva dny později, už opravdu ve Štrasburku, dostala kombinace tamních klubů Red Star, ASS a Racing na frak 6:0. A potom ještě až na malé výjimky ten samý tým – ale pod hlavičkou městské reprezentace – 8:1! Sláva byla veliká ve Štrasburku i po návratu domů.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS266778
Kapitola 2 / 1919–1924
Zelenobílí a jejich soupeři ve francouzském Sélestatu: v pruhovaných dresech stojí zleva Krejčí, Řehák, V. Hallinger, Štulc, Tichay a Korbel, pod nimi sedí Bohata, Bernhard a Knížek a zcela dole Hochmann I (s kyticí), Kolář a Mašata
Ne poprvé, ne naposled bylo tam i tady až do nebe vynášeno zejména vnitřní trio útoku Jenda Knížek – Jarda Bohata – Otta Štulc. Odborníci se nebáli srovnání té formace s její po celé kontinentální Evropě uctívanou sparťanskou obdobou Janda – Pilát – Šroubek! Po návratu domů bylo mužstvo přijato vršovickým starostou a kapitán si z radnice na památku odnesl olivový věnec. V úspěchy se proměnily i další květnové mezinárodní zápasy na domácí půdě. Zelenobílý brankostroj si hladce poradil i s respektovanou Victorií Berlín 5:1 a s nizozemským Maastrichtem 6:2. Po těchto výrazných vítězstvích se Pondělí rozepsalo o vršovických dárcích pražským fotbalovým labužníkům. Ale to byly mezinárodní zápasy. V středočeském mistrovství už si pak mužstvo tak parádně nevedlo. DOMA NENÍ NIKDO PROROKEM Dobyvatelé Alsaska se o pravdivosti té prastaré moudrosti přesvědčili hned v nejbližších zápasech. Nejprve přijel do Ďolíčku Kolín, poněkud namistrované hostitele zaskočil hned v prvním dějství dvěma góly a potom už si náskok udržel až do konečné výhry 4:2. Jen se v dalším mači začalo hrát na
sparťanském stadionu, Bohata a jeho spojky sešlápli plyn a začali bušit do excelentních zadních řad rudých. V prvním dějství dal každý z těch tří gól (kapitán opět z pokutového kopu) a Vršovice senzačně vedly 3:2. Leckdo doufal – nebo se naopak obával –, že se schyluje k první mistrovské prohře „Železné Sparty“ po více než dvou letech. Omyl! Zelenobílí zřejmě v tom poločase snů vydali až příliš mnoho sil. Po přestávce už byli sotva poloviční a rudí drtivou protiofenzivou otočili skóre na 6:3 ve svůj prospěch. Když pohlavky, tak od mistrů – celý ten půltucet gólů nasázela onoho chmurného dne mužstvu od Botiče pěkně napůl pravá strana sparťanského útoku „Šmrdlus“ Sedláček a Janda-Očko. Skoro všechny padly z Pilátových důvtipných uliček. Podlehnout po poctivém boji s takovým soupeřem nebyla žádná pohana. Horší bylo, že šlo už o třetí prohru z šesti „mistráků“. Na obhájce stříbrného postavení trochu moc, ne? TŘI BODY POZTRÁCENÉ V ŠESTI ZÁPASECH Ještěže s koncem léta mužstvo nabralo přece jen lepší pohodu. Příjemnější série mistrovských mačů odstartovala v poslední srpnovou neděli výhrou 4:1 nad SK Bubeneč a pokračovala dalším úspěchem 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS266778
Bohemka je a bude
Ještě jedna sestava z francouzského tažení: zleva Hochmann I, Tichay, Krejčí, V. Hallinger, Mašata, Kolář, Bernhard, Knížek, J. Bohata, Štulc a Řehák
v souboji se Slavojem Žižkov; výsledek 3:0 se zrodil už před změnou stran. Na hřišti SK Kladna rozjetému mužstvu spadl hřebínek, vrátilo se domů s prázdnou. A po prohře 2:4 v českém Cardiffu (jak v té době fotbalovému Kladnu ráda přezdívala pražská sportovní žurnalistika) muselo v Ďolíčku přenechat ještě jeden bod vinohradskému Meteoru za remízu 1:1, když na Müllerův gól z prvního poločasu odpověděli hosté proměněnou penaltou v dějství druhém… Naštěstí to byla už poslední ztráta. Následovalo vítězství 2:0 nad libeňským Meteorem v nelítostné bitvě, ve které byli vyloučení na obou stranách a Bohata dal předůležitý první gól – a nakonec ve Vršovicích nad jiné ceněné pokoření žižkovské Viktorie v klání, jež se stalo přímým soubojem o páté a šesté místo. Dva góly Knížka a jeden Štulce zařídily výhru 3:1 a rozhodly o konečném postavení obou zapřisáhlých protivníků v tabulce. Ony to
Goal, křičí glosa jednoho z hostitelů na snímku. A my dodejme, že střelcem byl Otta Štulc
v těch časech měly Vršovice a Viktorka mezi sebou tak trochu (trochu hodně) takhle: Ať jsme třeba devátí, jen když oni skončí až za námi… Na podzim podstoupili Vršovičtí ještě dva mezinárodní mače v Ďolíčku: v září remizovali s rakouským Rudolfshügelem 1:1 a v říjnu porazili jarní známé z Racingu Štrasburk 2:1. Toho roku už v klubu působilo sedm mužstev: vedle prvního ještě rezerva, stará garda (dobovou řečí Old Boys), zájezdová, úřednická a studentská jedenáctka a dorost. Pokles „I. A teamu“ o tři stupně soutěžního žebříčku byl ze všeho nejvíc způsoben odchody některých hráčů „za lepším“. Ty pak pokračovaly i v následujících letech a až po naše časy se staly průvodním rysem zelenobílé historie. Hojivou náplastí na tu bolest však tehdy byly skvostné výsledky nejmladšího klubového „mužstva“ – Honejskových dorostenců! PRVNÍ MISTROVSKÝ TITUL PRO VRŠOVICE! Výchově nových hráčských generací ve starém i novém Ďolíčku od jejích prvopočátků až po dnešek se bude věnovat intermezzo, od kterého nás v této chvíli v knize dělí ještě spousta stránek. Tady a teď však nelze vynechat triumf dorostu v župním mistrovství 1921. Pochvalme jeho organizaci. Už o rok dříve se podařilo uspořádat turnaj dvaadvaceti pražských dorostů. Proběhl způsobem obvyklým spíše u zápasnických turnajů – postupně byly vyřazovány týmy, které utrpěly druhou porážku. Vítěznou trofej si tehdy odnesl žižkovský Union. Ale opravdové mistrovství, předem vyhlášené, fotbalovou vrchností posvěcené a zaštítěné, přišlo až teď. A byla to docela jiná káva! Přihlášené týmy byly vylosovány do dvou oddělení po deseti, ve kterých se utkal každý s každým. První dva vždy postoupili do finálové čtverylky. Klukovská parta z Ďolíčku ve své skupině skolila všech devět soupeřů, aniž by cestou dostala jediný gól! Na rozjezd postupně porazila Meteor Vyšehrad 2:0, Staroměstskou Olympii 3:0, Nuselský SK 4:0 a Slavoj Vyšehrad 5:0. Dál přerušila sérii stupňovaných brankových přídělů zoufalým soupeřům a Meteor VIII vyřídila „jen“ 2:0. Hned nato však rozdrtila SK Nusle 8:0; možná i výše toho debaklu přihodila své polínko do ohně příští velké rivality a někdy až nesnášenlivosti těch dvou klubů ze sousedních čtvrtí, o níž v knize bude ještě nejednou řeč. Následovaly výhry nad vinohradskou
100 Ukázka elektronické knihy