Jiskry války
101
mi torpédy dorazit z oběžné dráhy, a nemuseli se trmácet sem dolů a jednoho po druhém střílet ty, kteří přežili. Pokud nehledají konkrétního přeživšího… Z té myšlenky mě zamrazilo. Šli ti neznámí zabijáci po mně? Prokoukli mé falešné jméno a změněný obličej? Schoulila jsem se do tepla záchranného obleku a řekla si, že na tom nezáleží. Když bylo všechno řečeno a vykonáno, nebyly důvody pro to, proč jste byli zavražděni, příliš důležité. Důležité byly jen pro ty, kteří vraždu provedli. Pro oběť měla kulka do hlavy vždy tentýž důsledek bez ohledu na to, co k tomu střelce vedlo. V myšlenkách jsem se vrátila k minulé noci. Popíjeli jsme víno v jedné z restaurací na terasách centrální lodní vzduchové šachty. Hrál smyčcový kvartet. Z horních teras visela vinná réva a popínavé rostliny a vůně jejich bílých a růžových květů sytila vzduch. Kolem poletovali motýli. Sklenky cinkaly, já si vychutnávala Adamův obdiv a na jednu nádhernou chvíli se mi podařilo zapomenout na minulost. Tíha mých okovů zmizela a na kratičký okamžik jsem si dokázala vychutnávat rozkoš svádění. Jak vzdálené to teď bylo. Jediné, co zůstalo, byl zvuk našich kroků v téhle pustině.
„Změnila ses,“ řekl Adam. Na chvíli jsme se zastavili na dalším rozcestí. Opíral se rukama o kolena. Zdravou rukou jsem si podpírala zápěstí a opatrně jsem ohýbala a natahovala zraněnou paži, abych zjistila rozsah zranění. Zatím jsem si byla jista jen tím, že kosti zůstaly celé. Prášky proti bolesti zatím naštěstí účinkovaly. „Jak?“ „Od té chvíle, co jsem tě našel u té mrtvé ženy, jsi… jiná.“ Na studenta a aktivního básníka měl dost velký problém s vyjadřováním svých myšlenek. Jeho zájem ve mně probudil známý neklid, strach, jaký možná cítí herec, když vypadne z role. „Oba jsme v šoku,“ opáčila jsem. Přitiskl si dlaň na kříž a narovnal se. „Ne, to není jenom tím.“ Rychle jsem se snažila vybavit si celý náš útěk do bezpečí. Udělala jsem nebo řekla něco, co by ho vedlo k pochybnostem o mé skutečné identitě? Kdyby měl jen nejmenší podezření… Zatnula jsem pěsti. „A čím?“ Řekla jsem to záměrně neutrálním tónem a uvažovala, jestli bych v sobě opravdu dokázala najít tu sílu, abych ho chladnokrevně zabila jednou zdravou rukou.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS266597
102 Gareth L. Powell „Já jsem v šoku,“ řekl, „ale ty ne. Ne doopravdy. Od té chvíle, co jsem tě našel, cos sundala té mrtvé ženě boty, jsi naprosto klidná a jednáš věcně. Jako kdybys věděla, co máš dělat, jako kdybys už byla v podobné situaci.“ „Jenom se snažím dostat nás odsud živé.“ Zavrtěl hlavou. „Je v tom víc. Minulou noc jsem si toho nevšiml, ale teď… To, jak se držíš a jak mluvíš. Jsi jako… jako voják.“ Ohlédla jsem se směrem, odkud jsme přišli. Po nějakých pronásledovatelích nebyla ani stopa, ale potřebovala jsem potlačit nápor adrenalinu, který vzbudilo jeho podezření. „K vlastní škodě jsi příliš všímavý.“ „Co to znamená?“ Přes nepříjemný, úzkostný tlak na prsou mě vyčerpanost a bolest tížily jako těžký plášť. Pomalu jsem se k němu otočila. Zvědavě na mě valil oči. Měl odřené čelo a umouněné tváře, jak se snažil setřít slzy. Trhaně jsem si povzdechla. „To znamená, že máš pravdu. Nejsem ta, za kterou mě máš, a nikdy jsem nebyla. Bývaly časy, kdy bych tě zabila, abych to udržela v tajnosti.“ Začal couvat. Zdvihla jsem ruce, abych ho uklidnila. „Neboj se. Tyhle staré ruce už na sobě mají dost krve. Další už nepotřebuju.“ Adam narazil na stěnu kaňonu a opřel se o ni dlaněmi s roztaženými prsty. „Kdo jsi?“ Přimhouřil oči. „Kdo jsi doopravdy?“ Chvíli jsem jeho pohled opětovala, pak jsem pokrčila rameny a vzhlédla k drobným diamantům hvězd. Ach, k čertu s tím, pomyslela jsem si. Nemůžeme svým pronásledovatelům unikat donekonečna. Zítra touhle dobou budeme nejspíš ležet v kalužích vlastní krve. A jestli mám zemřít, chci se napřed vyzpovídat. Chtěla jsem, aby Adam věděl, kdo jsem a proč také musí zemřít. Měla jsem sucho v ústech. I přes izolační podrážky obleku a boty té mrtvé dívky jsem měla tak ledové nohy, že jsem začínala mít strach, že mi omrznou prsty. „Jsem Annelida Dealová.“ Hlas se mi zadrhl. Své jméno jsem nahlas nevyslovila už celá léta. „Kapitánka Annelida Dealová z flotily Konglomerátu.“ Otevřel ústa. „Řeznice z Pelapatarnu?“ vysoukal ze sebe skřípavě. Kdybych mu řekla, že jsem sám ďábel, nebyl by vyděšenější. Na okamžik jsem zalitovala, že jsem mu řekla pravdu. Vydechla jsem a můj dech se jako obláček rozplynul v mrazivém stínu stěny kaňonu. Celá ta
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS266597
Jiskry války
103
léta skrývání, všechny ty plastiky, a takhle to dopadlo. Stojím s mladým klukem na dně nějaké díry a vyznávám se lhostejné obloze ze svých hříchů. „Ano,“ hlesla jsem rezignovaně. „Přikázala jsem spálit džungli.“ Stále jsem se dívala ke hvězdám. „Zabila jsem celou planetu.“
Ukázka elektronické knihy