Reverend Carl se uchýlil ke svému obvyklému gestu a sepjal dlaně k sobě, jako by se snažil vyfouknout matraci. Nebo rozmáčknout nějaký měkký předmět. „Teď mě všichni poslouchejte. Přístup, který jsme zvolili, je sice trochu nekonvenční, možná i maličko radikální, ale přesto jsem si jist, že doktorka Jean McClellanová se pro tento úkol hodí nejlépe. Jak mnozí z vás vědí, její práce na léčení…“ — podíval se do svých poznámek, aby nespletl termín — „fluentní afázie, jinak známé jako Wernickeova afázie, byla průlo mová. Jistě, její výzkum byl dočasně pozastaven, dokud se vše neusadí, ale chtěl bych zde prohlásit…“ Musela jsem televizi vypnout. Ani trochu mě nezajímalo, co má reverend Carl na srdci. A nikdy mě to zajímat nebude. „Neudělám to,“ oznámila jsem Patrickovi. „Takže než půjdeš do práce, asi to reverendovi zavolej.“ „A co mu mám říct?“ Podívala jsem se na své zápěstí, nezatížené spáleninou ani stříbrným okovem. „Prostě mu řekni, že jsem to odmítla.“ „Jean. Prosím. Víš, co se stane, pokud nebudeš souhlasit.“ Možná za to mohl způsob, jakým to řekl. Možná pohled v jeho očích. Ten unavený, ubitý výraz, jaký nasadí štěně, když neposlechne a páníček ho potrestá. Možná jen zápach mléka a kávy, který podbarvoval jeho dech. Nebo možná kombinace všech těch tří skutečností dohromady, nevím, ale v tu chvíli, v domě, kde byly počaty všechny naše čtyři děti, jsem si uvědomila, že už ho nemiluju. Jestli jsem ho vůbec kdy milovala.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS266584
18 Dnes k nám dorazil reverend Carl sám. Oblek měl stejně jako včera z luxusní uhlově šedé vlny, ale tentokrát dvouřadý. Spočítala jsem si, kolik na něm má knoflíčků. Tři nalevo, tři napravo, čtyři na kaž dém rukávu. Ty se o pár milimetrů překrývaly. Když můj tatínek míval galanterii, říkával jim líbací knoflíčky. Znak obleku ušitého na míru. Ty reverendovy navíc nesloužily jen jako ozdoba, ale byly stále funkční, čehož reverend využil a nechal si poslední rozepnutý. Nejspíš chtěl, aby celý svět viděl, jak vytříbený má vkus. To Lorenzo se takhle nikdy nevytahoval. Když jsme spolu jednoho odpoledne pili kávu, myslím, že to bylo přede dvěma lety, v zimě, a snažili jsme se prokousat dalším problémem v projektu Wernicke, nešťastnou náhodou jsem mu umazala rukáv od saka inkoustem z pera, takže mu na šedé látce vznikla malá, ale ošklivá kaňka. „To nech,“ mávl rukou. „Hned jsem zpátky.“ Tehdy jsem mívala v kanceláři lak na vlasy. Tím tehdy myslím od té doby, co jsem s Lorenzem začala spolupracovat. Dřív bych se s něčím podobným neobtěžovala, většinou jsem nechávala své tmavé lokny, které jsem zdědila po matce, aby si dělaly, co chtějí. Toho odpoledne jsem však shodou okolností měla v zásuvce schovaný profesionální lak značky Paul Mitchell, pilníček na nehty,
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS266584
štipky na kůžičku a pohotovostní kufřík s make-upem. Jen pro případ, že by Lin svolala nějakou nečekanou schůzku k projektu. Takové ty věci, které my ženy potřebujeme. Poté co jsem mu skvrnu od inkoustu posprejovala lakem a trochu vyčistila, přejela jsem prstem po vodopádu knoflíčků na rukávu. Když jsem se jich dotkla, jen zacinkaly. „Líbací knoflíčky,“ hlesla jsem. „Ty už jsem nějakou dobu neviděla.“ Tatínek říkal, že tak se knoflíčky šijí jen v Itálii. Tak se to stalo. Stačila jedna dětinská poznámka o vzpomínce z dětství a Lorenzo kopl nohou do dveří, zabouchl je a začal mě líbat. Tehdy mi bylo krásně, jenže teď jsem byla u nás doma v obýváku. S Patrickem a reverendem Carlem, který měl oba poslední knoflíčky rozepnuté. „Doktorko McClellanová, doufali jsme, že…“ spustil reverend Carl a toužebně přitom hleděl na můj hrnek kávy. Nenabídla jsem mu ani jsem ho nenechala domluvit. „Jenže já do toho nepůjdu.“ „Mohli bychom vám zvýšit plat.“ Patrick šlehl očima nejdřív po něm a pak po mně. „My to zvládneme,“ prohlásila jsem a usrkla kávu. Zvykla jsem si klást aspoň malý odpor, jako tehdy, když jsem pro Soniu vybra la krvavě rudé počítadlo. V jeho hlase nebylo žádné zoufalství, žádná prosba. Jen koutky rtů se mu nepatrně pozvedly, když řekl: „A co kdybych vám nabídl nějaké další výhody?“ Okamžitě jsem spatřila sebe samu v nějaké zapadlé místnosti, špinavé a holé, bez oken, se zvukově izolovanými stěnami a skvrnami od potu na podlaze, v níž mi dělají společnost výhradně muži se zapadlýma očima, kteří plní rozkazy typu: „Trochu přidejte na síle,“ nebo „Dejte jí chvilku na rozmyšlenou,“ a „Takže začneme znovu.“
100 Ukázka elektronické knihy