98
barbora
walterová
benešová
•
v
náruči
k anibala
kala z rány na obětní oltář. Jediná dobře mířená rána přímo do srdce ukončila mladý život, před kterým ležela veliká budoucnost. „Néééééééé!“ řvala Adriana z plných plic. Snažila jsem se k ní došourat po zadku i se svázanými končetinami, abych ji mohla alespoň lehce obejmout. Aby věděla, že na to tady není sama. „Adri, no tak, bude to dobrý,“ tišila jsem ji a tiskla zmítající se kamarádku na svoje rameno. „Proč to udělali?“ blekotala nesouvisle. „Proč to udělali zrovna jemu?“ „Bude to dobrý,“ slibovala jsem a snažila se ji kolébat jako malé dítě. S hrůzou jsem si uvědomila, že vražedný obřad pralesních domorodců ještě zdaleka neskončil…
9
Jirkův děsivý pohled zůstal nezměněný, když se nad ním začali muži znovu sklánět. Pořád měl otevřené oči, i když už vůbec nedýchal. K mému úžasu se dva z nich svlékli úplně do naha. Odvázali si bederní roušky a celí se pomazali Jirkovou krví vytékající z bodné rány. Ostatní kolem nich poskakovali a tančili. Další dva rozdělali kousek stranou oheň. Když se po chvíli pořádně rozhořel, položili přes něj ploché kamenné desky. Skoro to vypadalo jako nějaký pravěký gril. Nemohla jsem se strachy ani pohnout, tohle bylo mnohem děsivější než v nějakém hororu. Ti dva šílenci, co se dosud pomazávali krví, najednou vyndali nože a začali k mému úžasu okrajovat maso z Jirkovy mrtvoly. Udělalo se mi silně nevolno a snažila jsem se udržet žaludeční šťávy na svém místě. Házeli pláty masa na kamenný gril a další z nich je na ohni pečlivě otáčel. Udělali si z něj normální hostinu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS266558
99
barbora
walterová
benešová
•
v
náruči
k anibala
Snažila jsem se udržet Adrianu na svém rameni, aby tu šílenost neviděla. Ale nepodařilo se. Začala, zcela pochopitelně, neuvěřitelně šílet a snažila se vyprostit ze svých pout takovou silou, až i jí odkapávala krev zpod pevně utažených provazů. Vůbec si neuvědomovala, že si ubližuje. Byla jako smyslů zbavená. „Nechte toho,“ křičela z plných plic. „Nechte ho být!“ Ječela na celé kolo a vůbec nebyla k utišení. „Bože, co to dělají?“ děsil se Daniel. „To přece nemůžou!“ „Prosím tě, pane bože, pomoz nám,“ vzlykala v rohu Katka a kolíbala se dopředu a dozadu, jako kdyby se každou chvíli měla psychicky složit. „Kam jsme se to dostali?“ panikařil Vašek. „Co s náma teď bude?“ Bylo to děsivé. Byli jsme v naprosto zoufalé situaci, nikdo z nás nevěděl, co bude dál. Ale jedno nám docházelo. Z tohohle se pravděpodobně už nikdy nedostaneme živí. Adriana pořád hystericky šílela, drásala si kotníky a předloktí do krve a já ji vůbec nemohla zastavit. „Danny, pomoz mi,“ prosila jsem svého přítele, když se mi nedařilo ji zadržet. Snažili jsme se ji vší silou přitlačit k zemi a chvíli ji tam udržet, aby se konečně uklidnila. „Bude to dobrý, Adriano, uvidíš, že to bude dobrý,“ slibovala jsem jí pořád dokola, protože jsem nevěděla, co jiného bych měla říkat. Nemohla jsem najít správná slova útěchy. Hlavně jsem v naši záchranu už ani nevěřila. Domorodci nakrájeli Jirku jako kus vepřového a zbytek jeho těla rozsekali sekerou. Ty kusy potom vložili do obrovského kotle, který zavěsili nad menší oheň na druhé straně návsi, kam jsme ale pořád dohlédli. Jeho zbytky i s kostmi vařili ve vodě. Přidávali k němu koření a sušené listy. Nemohla jsem uvěřit tomu, že ho doopravdy snědí. Po nekonečných minutách sundali první kus steaku z kamenného grilu a ještě horký ho podali muži kolem čtyřiceti
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS266558
100
barbora
walterová
benešová
•
v
náruči
k anibala
se silnou postavou a lehce prošedivělými vlasy. Byl to zřejmě jejich náčelník, který teď zrovna seděl na obětním oltáři potřísněném krví bělocha. Náčelník se do masa labužnicky zakousl a já už nedokázala udržet žaludeční šťávy na svém místě. Pozvracela jsem se. Všichni bojovníci se nakrmili a hlasitě u toho mlaskali. Bylo mi opravdu zle a cítila jsem, jak se mi třesou ruce nevolností a zároveň nenávistí. „To je nechutný,“ cítila jsem, že i Daniel zhluboka dýchá, aby nevyzvrátil obsah žaludku. I na něj toho bylo moc. Adriana zrovna usnula vyčerpáním na mém klíně, aby alespoň trochu nabrala síly. Po několika hodinách vyndali kosti z kotlíku, kde se vařil zbytek Jirky. Dokonale vybělené a čisté je odnášeli někam pryč, kam už naše zraky nedohlédly. Potom velkým klackem lovili z kotle uvařené lidské maso. Pozorně ho třídili, prohlíželi a rozebírali. Smotali velký banánový list několika zručnými pohyby do větší misky a do něj odebírali některé kusy i s vařenou kůží. Potom jeden z mladších bojovníků přinesl misku z banánového listu k naší kleci. Prostrčil ji černou rukou dovnitř a přikázal anglicky: „Eat it!“ „Cože?“ vyděsil se Daniel. „Tohle nepozřu!“ rozkřičel se Vašek a ukazoval na šedivé kusy uvařeného lidského masa. Přitom se sunul po svém pozadí dál od zbytků svého kamaráda. „Do it, now!“ vyhrožoval ten mladý bojovník s neuvěřitelnými svaly a strkal ostré kopí dovnitř naší klece, aby nám dal jasně najevo, kdo je tady pánem. „Musíte mít sílu,“ řekl nám, ale z jeho tónu jsem slyšela, že zajatce k takovému činu nabádá zřejmě poprvé. Vypadal totiž daleko mladší než my. Možná byl válečníkem mezi muži teprve krátce. Jenže do sporu se vložil další, ostřílenější muž, který své ostré kopí, ještě zkrvavené po Jirkově vraždě, přiložil na můj krk. Cítila jsem, jak mi drásá kůži, bolelo to, ale neodvážila jsem se ani pohnout.
Ukázka elektronické knihy