„Milostpane, musíte rychle, rychle do parku!“ vydechla ihned, jakmile se trochu vzpamatovala. Otec vyskočil od talíře s nedojedenou snídaní a vyběhl ze dveří. A já spolu s matkou a s Annou hned za ním. Nebylo pochyb, kam v parku máme zamířit. Kolem aleje dubů uţ stál hlouček ţen z kravína a jejich zmatečné pobíhání naznačovalo, ţe se děje něco velmi neobvyklého. Spěšně jsme došli aţ k tomu dubu. K tomu vykotlanému, kde se odehrály tisíce dětských her a také můj první polibek. A tam jsem ho uviděla naposledy. Visel na jedné z větví, se zrakem zakaleným hleděl k zemi a pod jeho nohama leţela ona… ona harmonika, která zapříčinila to strašné lidské utrpení. Nemohla jsem od něj odtrhnout oči, ani se pohnout. A naposledy jsem tehdy uviděla jeho hnědé vlasy, spadené do tváře i ty plné rty, které mne tu před mnoha lety políbily.
Vidím, co činíš srdce mé kamení slyším, co říkáš vítr to nezmění Soudíš sám sebe aniž to víš……
Teprve Vítkovou smrtí pro mne skončila první světová válka. Trvala dlouho, předlouho a sebrala mi mnoho sil i nadějí. Výčitky mne provázely na kaţdém kroku a já se denně v kapli modlila za Vítkovu duši a také za odpuštění pro tu moji. Nedlouho po Vítkově sebevraţdě nechali lidé na návsi postavit pomník obětem první světové války. Mezi fotografiemi padlých muţů byla i Vítkova tvář se jménem. Píchlo mne u srdce pokaţdé, kdyţ jsem kolem pomníčku prošla a dlouhou dobu se na něj nechtěla ani koutkem oka podívat. Nevím proč, ale snad naivita mládí způsobila, ţe jsem vinu za jeho smrt vztáhla proti sobě. - 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS266356
Aţ po mnoha letech jsem došla k poznání, ţe jedna stará kapesní harmonika opravdu za nic nemohla. Byla to jen Vítkova bolest a utrpení, které v něm válka zanechala. Nedokázal ţít s pocitem, ţe takto zmrzačený bude muset proţít celý zbytek ţivota a raději jej ukončil dříve, neţ měl ve skutečnosti vyhasnout. Tehdy se psal rok 1920 a já, stojící za prahem dospělosti, jsem se měla dívat kupředu a těšit se z mladého ţivota, který se přede mnou rozprostíral jako širá, lidským okem nepřehlédnutelná krajina. A tehdy jsem nám oběma odpustila a přijala fakt, ţe se naše cesty nadobro rozešly.
Protékáš mi vzpomínkami jak voda vyprahlou pouští... snad vzpomeneš si... jsou slova, co se neodpouští...
*** Uţ byla dávno pryč plesová sezona, ale jaro na sebe stále ještě nechávalo dlouho čekat. Vše bylo klidné, ještě stále zahalené sněhovým kobercem, ale místní soudruzi jiţ chytli roupy a vymýšleli, co a kde zase zničit, případně vylepšit po svém. Jedno lenivé sobotní odpoledně mne zase navštívila Bětka. Přišla na čaj i na kus řeči a pokaţdé mi přinesla spoustu klepů, kterých po vsi kolovalo více neţ dost. Seděla na pohovce, ze které lezla drátěná pera a tak si kaţdý musel nejprve vysedět to své místo, aby dopřál svému pozadí trochu toho poctivě vyseděného pohodlíčka.
- 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS266356
Kdyţ uţ se konečně usadila, vzala do ruky hrnek s horkým nápojem a pomalu ho usrkávala. Bylo vidět, ţe má něco na srdci, co by mi ráda vyzvonila, ale nevěděla jak na to. „Tak copak je vsi nového, Bětuško?“ snaţila jsem se jí to ulehčit. „To víte, já nikam moc nechodím, nikdo mi nic neřekne...,“ usmívám se a moc dobře vím, ţe toto je leţ. Moje malá milosrdná leţ. Pokaţdé, kdyţ mi chtěl někdo jen pouhým slovem ublíţit, vţdy si našel způsob, jak na to. „Říká se, ţe chtějí pokácet stromy...,“ začne Bětka opatrně. „Stromy u zámku.“ „Myslíte ty v zámeckém parku?“ „Ano, přesně ty…. Chtějí hlavně to dřevo z dubů, z těch staletých,“ řekne nejistě a čeká, co já na to odpovím. „Proč, proboha?“ ptám se se zděšením v hlase. „To jim pořád ještě stojím za tu námahu neustále vymýšlet, čím vším by mne ještě mohli srazit na kolena?“ „Chtějí to dřevo, paní baronko. Chtějí ho prodat na pilu a vydělat na tom pořádný balík,“ odpoví zarmouceně. „Pořádný balík je především soudruh předseda, tomu je něco takového více neţ podobné!“ Přiznávám, ţe jsem měla vztek. Ty stromy, tak vznešené ve své jednoduchosti, rostly na našem panství od nepaměti. Měly odţito bezmála několik set let a přečkaly toho mnohem víc, neţli my lidé. A dost moţná proto vadily těm, kteří se ve své malosti nedokázali s touto prastarou moudrostí smířit.
- 100 Ukázka elektronické knihy