Weaver9-zlom.qxd12.9.201918:46Stránka98
„Ty fotky, cos mi ukazoval… ty, na kterých byla Derryn…,“ ozvala se Annabel váhavě. „Vím, co chceš říct.“ „Vypadá jako ona.“ „Nevypadá. Její ústa, oči, držení těla – není to tatáž osoba.“ „Ale rozhodně se jí dost podobá.“ „Zavolám ti za chviličku,“ slíbil jsem a přešel do obýváku. Předchozí noci jsem nechal na stole poznámky a mezi nimi i vizitku Fieldové. Zvedla to po třetím zazvonění. „Kriminální oddělení.“ „Tady David Raker. O co tady jde?“ „O čem to mluvíte?“ „Dneska ráno vyšel ve ‚Zločinu a trestu‘ článek.“ „O čem?“ „Zkuste hádat. Byla jste to vy?“ „Co jestli jsem byla já?“ „Dala jste jim ten příběh?“ „Ne,“ odsekla. „Žádné informace jsme nezveřejnili.“ „Pokud jste to nebyla vy, pak někdo z vašich kolegů – nebo ona.“ „Je sedm ráno, pane Rakere.“ „No a?“ „Nejsem v práci ještě ani deset minut. Teprve teď jsem dorazila do kanclu. Co kdybyste se uklidnil a dal mi hodinku? Já se na ten článek podívám a pak zjistím –“ „Pro mě tohle není jen další případ. Jde tu o můj život.“ „Chápu.“ „Opravdu? Trvalo mi několik let, než se mi podařilo najít alespoň zdání míru – a teď nějaký anonym vláčí můj život po internetu.“ „Já média neovládám, pane Rakere.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS266200
Weaver9-zlom.qxd12.9.201918:46Stránka99
„Ona lže.“ „Uklidněte se.“ „Celé je to lež.“ Vybavil jsem si předchozí noc – zvuk, co mě probudil, srdíčko na okně, ceduli v garáži i to, co jsem si myslel, že vidím na pěšině. Co když jsem to neviděl? Lhala policii ta žena, nebo já? Začíná mi snad strašit ve věži? Zavěsil jsem a přečetl si článek znovu. Přinejlepším jsem z toho vycházel jako zmatený, případně nepříčetný muž. Přinejhorším jako podvodník, který si vymyslel komplikovanou lež ohledně manželčiny smrti. A pak tu bylo těch osm let, kdy se žena měla údajně pohřešovat, což sama během výslechu s Fieldovou popřela, že by kdy řekla. Tvrdila, že se ztratila, ne že byla pohřešovaná, ale na tom teď pramálo záleželo. Těch osm let a překroucení pravdy už viselo na webu a pochopitelně to bude mezi čtenáři vzbuzovat spoustu otázek. Co když jsem byl já ten důvod, proč se osm let neobjevila? Co když jsem ji věznil? Spolu s tím mě napadlo ještě něco dalšího: co když ty informace FeedMe poskytla ta žena, nebo Erik McMillan? Byla to snad jejich snaha odvést pozornost od sebe a zaměřit ji na mě? Stačilo pouhých dvě stě slov na obskurní stránce a najednou jsem byl podezřelý. Znovu jsem zavolal Annabel. Doufal jsem, že mě její hlas uklidní, jenže zněla rozrušeně a váhavě. Copak mi taky nevěřila, stejně jako Fieldová? Dceru jsem znal teprve pět let, předtím naše životy obestíraly lži, které nás měly udržet od sebe. Pět let bylo stěží dost na to, abychom se poznali dobře. Viděla jednu mou stránku, ale ne všechno: ty nejtemnější aspekty své práce jsem před ní tajil, protože jsem nechtěl, aby zažila to, jak se na mně hledání ztracených lidí podepisuje. Přísahal jsem si, že ji do toho světa nikdy nezatáhnu, a proto jsem jí sem tam lhal, nebo přinejmenším zatajil část pravdy, ale vždycky jsem to dělal ze správných pohnutek. Alespoň jsem 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS266200
Weaver9-zlom.qxd12.9.201918:46Stránka100
je za správné považoval. Nepotřebovala slyšet o mrtvolách, které jsem objevil, ani o vrazích, s nimiž jsem mluvil. Nepotřebovala znát celou pravdu o lidech: že občas v nich není ani maličký záblesk světla. Možná si však nyní vybavovala ty chvíle, kdy jsem jí něco neřekl, nebo jsem váhal. Možná jí to, co jsem jí teď pověděl o oné ženě, připadalo stejné jako polopravdy, kterými jsem ji krmil v minulosti, když přišlo na mou práci. „Nemyslím si, že se ta žena pohřešovala,“ ujišťoval jsem ji a snažil se znít co nejvyrovnaněji. „Dobře.“ „Myslím to vážně, zlato. Tahle žena…“ Odmlčel jsem se a promnul si oči, za nimiž mi začínalo dutě tepat. „Tahle žena vypadá jako Derryn a podle všeho zná spoustu věcí z našeho života… ale není to ona.“ „Jaké věci?“ „Základní věci,“ odvětil jsem a pak jsem se na okamžik zarazil a dodal: „A také několik dalších, soukromých informací.“ „Například?“ „Kde a kdy jsme žili, co jsme sdíleli.“ „Takže ví tohle všechno a vypadá jako ona?“ „Není to Derryn.“ „Jak to, že jsou si tak podobné?“ Zavřel jsem oči a pokoušel se najít útěchu ve tmě. „Proč to všechno tvrdí? Co tím může získat?“ „Nevím,“ přiznal jsem, „ale snažím se to zjistit.“ Ticho. „Tohle je celá pravda. Jsi moje dcera. V něčem takovém bych ti nelhal.“ „Já vím,“ zamumlala. „Věřím ti.“ Na těch posledních dvou slovech se jí však zachvěl hlas – a mě napadlo, jestli tentokrát nelže ona mně. 100
Ukázka elektronické knihy