Gris2-zlom.qxd5.9.201921:45Stránka98
Co jsi sakra zač, chlape? Minule jsi po nás vyjel pěkně zostra, a dokud to šlo, držel ses nás jako psí lejno podrážky. Sáhnul jsem do přihrádky a vyndal foťák. Vystoupil jsem a oklikou obcházel celý to místo tak dlouho, dokud jsem nenašel vhodnej plac na ty správný fotky. Objektiv jsem namířil na audinu a zoomoval, až jsem měl fousáčův ksicht přes celej displej. Pak jsem stejným způsobem vyblejsknul značku a vrátil se do auta. Vzal jsem mobil, fotky do něj přetáhnul a procházel seznam kontaktů, dokud jsem nenarazil na ten správnej. S telefonem u ucha jsem čekal, až to můj protějšek na druhý straně drátu zvedne. „Čau, Dingo, tady Lars. Jseš v práci?“ „Bohužel.“ Ten hlas byl dost otrávenej na to, abych poznal, že jsem se trefil. „Mám takovou věc, Dingo. Našel jsem jistej finanční obnos, kterej bych rád odevzdal nějakýmu policistovi. Nevěděl bys o někom?“ „Co potřebuješ, Larsi?“ Dingo byl typickej policajt s typickým problémem, kterýmu se říká manželka. Zároveň měl ale svý koníčky, a ty nejsou zadarmo. Doby, kdy dala holka z ulice poldovi jen z úcty k jeho profesi, už jsou dávno pryč. „Pošlu ti fotku chlapa a jeho auta. Chci vědět, kdo to je, kde bydlí, jestli má nějaký škraloupy a samozřejmě jestli nosí něco v podpaží.“ „To je všechno? Číslo bot tě nezajímá?“ „Potřebuju informace, ne ironický poznámky. Jestli nemáš zájem, můžu cinknout někomu jinýmu.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS266199
Gris2-zlom.qxd5.9.201921:45Stránka99
„Tak se hned nečerti, Larsi.“ „Nečertím se, spěchám.“ Poslal jsem Dingovi avizovaný fotky a čekal. Fousáč mohl bejt kdokoli, mohlo jít o autora našich dopisů, stejně jako o námezdnýho pisálka, kterej se snaží ulovit nějaký pikantérie. Nic proti novinářům, každej se nějak živíme, ale zrovna teď mi křížil plány a já kvůli jeho práci nemohl dělat tu svojí. Jeden z nás musel vycouvat a já to v plánu neměl. Zatímco se někde na druhým konci města babral Dingo s mou objednávkou, černý audi se hnulo z místa a pomalu vyjelo z parkoviště. Nechal jsem mu krapet náskok, jen aby se neřeklo, a pověsil se na něj. Projeli jsme téměř celou čtvrť, když můj cíl najednou odbočil k čínský restauraci. Při šmírování mu zřejmě vyhládlo, což byla dobrá zpráva – mohl jsem si dát chvíli pauzu. Pak se ale ozval Dingo a najednou to tak dobře nevypadalo. Fousáč, kterej se právě cpal smaženejma nudlema, se jmenoval Martin Denk. „Co s tím chlapem máš, Larsi?“ Hlas mýho přítele na telefonu byl víc než nejistej. „Motá se, kde nemá.“ „To je všechno?“ „Zatím jo. Řekneš mi konečně, co je zač?“ Nejdřív jsem zaslech rozpačitý zakašlání, ale pak to ze sebe začal Dingo sypat. Denk byl dvakrát v lochu za znásilnění, poslední trest mu skončil před půldruhým rokem. Od tý doby ho měli jedni kolegové v hledáčku znova, ale skončilo to náhlou ztrátou paměti korunního svědka. „Dozvěděl ses, cos potřeboval?“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS266199
Gris2-zlom.qxd5.9.201921:45Stránka100
Dozvěděl jsem se toho daleko víc, než bych bejval chtěl. Představa neškodnýho pisálka zmizela v prachu a najednou jsem proti sobě měl rovnocennýho soupeře. Ani jsem nevěděl, jestli mám bejt radši. Ale asi jo, kolem tohohle totiž nemusím našlapovat nijak zvlášť zlehka. „Díky, Dingo. Co nejdřív dáme pivo a srovnáme to.“ Zamumlal, že to se rozumí, zavěsil a nechal mě mejm vlastním myšlenkám. Skrz čelní sklo auta a výlohu restaurace jsem upíral pohled do Denkovy tváře. Klamal tělem, při našem setkání nijak nebezpečně nevypadal. Jo, něco mi na něm nesedělo, ale že bude až takhle problémovej, to mě nenapadlo ani ve snu. Kouknul jsem na hodinky, bylo sotva půl devátý. Než se setmí, ještě to potrvá. S lidma, jako je tenhle, nemá cenu něco řešit za denního světla, to je jen ztráta času a výhody překvapení. O pár minut pozdějc se můj cíl zved ze židle, zaplatil a vyšel na parkoviště. Loudal se k autu a přitom si zapálil cigaretu. S ní se pak opřel o kapotu, pokuřoval a celou dobu si něco prohlížel v telefonu. Když pak nased a nastartoval, byl jsem připravenej. Celkem nepřekvapivě jsme se vrátili k Lauřinu domu – dnes se mu tam očividně líbilo. Postavil jsem se tak, abych měl audi v dohledu a zároveň nebyl nápadnej, až kolem bude projíždět. Musel jsem počítat s tím, že tenhle loupežník má zažitou muklovskou ostražitost, což je jedna z mála užitečnejch věcí, kterou se člověk za mřížema naučí. Pak ještě čich na poldy, jenže já nejspíš nebyl opravdovej polda ani kdysi dávno s odznakem, natož teď po letech. Dveře audiny se otevřely a Denk vystoupil. Tak jako u restaurace se opřel o kapotu a pokuřoval. Nespustil přitom oči
100
Ukázka elektronické knihy