Kočička i medvídek „Ten vlak se strašně cuká, tati, já si nemůžu vymalovávat,“ stěžovala si Viki. Jsem unavený, se zavřenýma očima jsem navrhl: „Tak zkus zajít za strojvedoucím a zeptat se ho, jestli by nezasta vil, aby sis mohla vymalovávat.“ Ticho. Otevřel jsem jedno oko. Seděla, dívala se před sebe a zjevně tu možnost opravdu zvažovala. „Ale on tam bude mít zavřeno,“ namítla. Zase jsem oko zavřel. „Tak to bys musela zaklepat.“ Zase ticho, zvažování. „A co kdybych se zeptala pana průvodčího, že by pana strojve doucího poprosil…“ Ani oko jsem neotevřel. „No, můžeš to zkusit.“ To byla chyba. Pan průvodčí totiž byl zrovna tady. Viki skutečně přednesla svou žá dost, i když ji musela několikrát opakovat, protože pan průvodčí ne byl s to pochopit, proč by měla celá souprava zastavit. Nakonec byl nucen uznat, s jakými obtížemi se potýká pětileté dítě v jedoucím vlaku stran omalovánek, nicméně se jal vysvětlovat, že vlak jen tak zastavit nemůže, jelikož by se všichni cestující zlobili, a navíc by se mohlo stát, že do nás narazí jiný vlak. Viki důvody trpělivě vyslechla a pak řekla: „Co se dá dělat, tak mu to prosím řekněte a já si jenom rychle vymaluju tuhle kočičku.“ Nej spíš jí přišlo, že trocha naštvání a nějaké to drcnutí bohatě převyšuje závažnost dokončené omalovánky. Možná by i pan průvodčí pokračoval v marném výkladu, ale brz dili jsme ve stanici a on musel ke dveřím. Viki počkala, až vlak úplně zastavil, a pak začala zuřivě vybarvovat. Přitom si mumlala: „No to je hodnej pan průvodčí a pan strojvedoucí, to jsou tak hodný lidi a mají pochopení. To jsem ani nečekala, že tak rychle…“ Písknutí, zavření dveří, rozjížděli jsme se a Viki začala křičet: „Ještě ne! Ještě to nemám! Ještě ne! Ještě bříško a ocásek!“ Průvodčí šel kolem, Viki vyskočila:
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS266068
„Děkuju, pane průvodčí! Ale ještě na chvíli prosím potřebuju za stavit!“ „Cože?“ zarazil se člen vlakové čety. „Děkuju za zastavení, stihla jsem to vybarvit, jen bříško a ocásek ne, mohl by pan strojvedoucí ještě na chvíli zastavit?“ Panu průvodčímu zjevně šrotovala kolečka, až vše zapadlo. Ta jemně se usmál: „Uvidím, co se dá dělat.“ Viki si sedla a čekala. Přišlo jí to dlouhé, tak stále vyhlížela do uličky: „Kde je pan průvodčí?“ – „To víš, musí až dopředu, k loko motivě… A pak zase zpátky. Než se doklepe na pana strojvedoucího, to taky chvíli trvá…“ Po nějaké době se skutečně průvodčí vrátil – já už ho tedy neče kal – a zavolal na Viki: „Tak jsem mluvil s panem strojvedoucím, jestli by chvilku nepostál, a on se ptal proč, tak jsem mu vysvětlil, že si jedna holčička potřebuje vymalovat obrázek, a on hned, že to jo, že se jen bál, aby to nebylo kvůli nějaké zbytečnosti. Říkal, že s nedo vybarvenou kočičkou by ani nemohl jet.“ „Že jo?!“ souhlasila Viki živě. Další stanice. Viki dovybarvila bříško i ocásek a stihla to jen tak tak. Pan průvodčí opět prošel kolem a zastavil se u Viki, přitom se spiklenecky zašklebil a mrkl na ni: „Přimluvil jsem se u pana stroj vedoucího a slíbil, že ti ještě třikrát na chvíli zastaví.“ „Ale já už kočičku mám,“ podivila se Viki, načež zalistovala oma lovánkami. „Tak já ještě stihnu medvídka.“ Pan průvodčí se k Viki sklonil a hlasitě zašeptal, že panu strojve doucímu to zastavování vůbec nevadí, jelikož si tam taky vybarvuje mašinky. Na to Viki řekla jen: „Júúú!“ A dokonce nabídla, že by mu poslala fialovou pastelku. Pan strojvedoucí skutečně ještě několikrát zastavil, čirou ná hodou vždycky ve stanici, ale jen kvůli Viki. Ve třetí stanici začala volat: „Dobrý, už můžeme jet. Kde je pan průvodčí? Můžeme jet!“ Musel jsem s ní ke dveřím, kde se vyklonila, a o vagon dál volala na průvodčího: „Už můžeme zase jet! Medvídek je hotovej!“ Pan prů vodčí si jí nejdříve nevšiml, ale potom se otočil, vítězně zdvihl palec
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS266068
a zakřičel na paní přednostovou ve stanici: „Můžeme jet, už máme vybarveného i medvídka!“ Ta jen vytřeštila oči, ale zasalutovala a Viki i průvodčí se strašně řehtali, protože určitě nemohla mít tušení, proč jsme tu zastavili. Tímto bych rád poděkoval panu strojvedoucímu, že zastavil, a to dokonce několikrát. Máme hotovou kočičku i medvídka, což bylo nad plán. Jak vidno, se slušností dokážete hotové zázraky.
Prší koš Zatažené ráno, déšť. Odcházíme do školky. „Prší! Prší! Můžu si vzít deštník!“ jásá Viki. Hned přede dveřmi ho rozevřela a hrdě s ním kráčela po ulicích. „Tati! Prší mi na nohy!“ „Protože sis vzala sukni, já ti říkal, ať si vezmeš kalhoty. Déšť ne padá jen kolmo dolů, nese ho vítr, musíš sledovat, odkud prší, a podle toho deštník nastavit.“ „Na mě prší od nohou,“ prohlásila Viki a strhla deštník dolů, takže před deštěm nekryl, ale naopak ho zachytával. „Viki, takhle zmokneš,“ řekl jsem zcela zbytečně. Začali se po nás dívat lidé a říkali si, proč jsem té nebohé dívence nepřečetl in strukce. „Teď na mě prší tenhle koš!“ vykřikla Viki a namířila deštníček na odpaďák, jako by ho chtěla sejmout. Cesta do školky je krátká, ale teď byla dlouhá. Moc dlouhá. „Auto!“ poskočila Viki. „Prší auto!“ Přeběhla až ke kraji chod níku a zacílila deštníček na projíždějící auto. To na ni vesele zabli kalo a zatroubilo. Pomalu nasakující Viki spustila štít a překvapeně vyhrkla: „To auto troubí a bliká. A přesto na něj pořád prší.“ Ani jsem se neptal, jestli si myslí, že stačí na déšť zatroubit a on uhne, protože zjevně ano. Když pustíte klimatizaci, udělá se nad vámi navíc polární záře.
100 Ukázka elektronické knihy