odmítal, potlačoval, mazal její stopy ve svém vědomí, až z ní udělal nenápadnou, jen občas krvácející jizvičku — vzpomínka na Nadijku. Ta dívka, která ho ještě nedávno tak přitahovala, se najednou stala jeho noční můrou. Jeho láska se ukázala být falešným papírkem, který mu ve shonu náhodou připadl, a on tu zbytečnost vztekle odhodil s přesvědčením, že ho oklamali. Byla spojena s vesnicí, jež v něm vybledla, byla drobnou, ač bolestnou, těžkou a málo ospravedlnitelnou epizodou oněch přeměn, které se v něm odehrávaly. Co s ní? Stiskl zuby a opovážlivě šeptal: „Když ne já, tak někdo jiný.“ Klidně by to byl býval zakřičel ze střechy, aby se zbavil zákeřných výčitek, jež odmítaly uposlechnout jeho rozhodných příkazů. Musel Nadijku vyškrtnout ze svého života, zničit ji v sobě jako okovy, kterými je vězeň přikován ke zdi. Skrz mříže totiž už spatřil svobodu. Ke všem, kdo byli nebo mohli být svědky jeho minulosti, pociťoval utajené nepřátelství. Měnil plány, ale tížila ho přitom moc, již nad ním měli někdejší druhové. Nijak se nemohl donutit odnést Levkovi knížky, které už přečetl nebo aspoň prolistoval. Cítil by se trapně při pohledu na to, co dříve považoval za ideál hodný následování, který pak ale odhalil svou strašlivou prázdnotu. V jeho očích se totiž Levko, ke své hanbě, stal spolu s Jašou a instruktorem nezbytným členem trojky, jež pro něj symbolizovala tupost vesnice, její zkostnatělost a mrzkost. Perspektivy buď nevidí, nebo je nehledá, nebo nepotřebuje. A úhledný Levkův pokoj, předmět jeho závisti, mu teď připadal jako nora slepého krtka. 96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265975
Po několika dnech zoufalé samoty se takřka násilím vypravil do institutu. Ano, stipendium dostal. Ale místo aby se zaradoval, uraženě si pomyslel: osmnáct rublů! Říkali pětadvacet. On sám tajně doufal, že dostane ještě víc. Copak snad nedávají padesátirublová a dokonce i storublová stipendia? Přednášky už začaly, ale protože si doma zapomněl tužku a papír, řekl si, že nemá smysl se tam ukazovat. Moc se mu ani nechtělo. Na ulici pocítil podivný neklid. Často se zastavoval u sloupů s oznámeními, u vyhlášek, plakátů kin a u výloh, přičemž si to všechno prohlížel tak pečlivě jako kdysi exponáty v muzeu, ne bez určité nábožnosti a vytržení. Obzvlášť ho vábily obrázky. Obrovský cirkusový plakát ve třech výrazných barvách — červené, zelené a zářivě modré — ohlašoval, že své turné brzy zahájí všeobecně známý a pozoruhodně dovedný klaun a akrobat, který tu byl jako nepopiratelný důkaz toho všeho vyobrazen i se svým souborem — jednou na zemi, podruhé v nedosažitelné výšce cirkusové kopule. „To je velice zajímavé,“ pomyslel si Stepan. Vedle se dozvěděl, že v Divadle Tarase Hryhorovyče Ševčenka koncertuje světově známý houslista, který na mladíka s příjemným úsměvem hleděl z šedého plakátu. „Chlapík,“ pochválil ho Stepan. V prvním státním kině dávali skvělý film, v němž hrál nesmírně slavný umělec, a mladík tváří v tvář fantastickému orientálnímu odění aktérů na jednotlivých záběrech, jež z plakátu lákaly diváky, bolestně pocítil, že na sobě má 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265975
staromódní blůzu, juchtové holínky a pomačkanou čepici se štítkem. Sám přeslavný umělec se mu štědře předváděl ve fraku bez turbanu, ve fraku s turbanem, v oděvu rádži, pěšky i na ohnivém koni, sólo, v duetu s milovanou i ve sboru svých obdivovatelů. Stepan od oněch obrázků odešel mlčky, ale nevesele. Další zastávku udělal u výlohy cukrárny, kde byly poetickým způsobem, na bílém krajkovém papíře, v malovaných krabičkách, na fajánsových talířích a mísách rozloženy sladké, nevýslovně chutné poživatiny. Zachmuřenýma očima požíral celou tu záplavu piškotových, čokoládových a rumových bábovek, ořechů v medu, hromady čokolády, vrstvy barevných pendreků a zákusky různé formy i obsahu, přičemž si byl jist jenom tím, že to určitě nejsou žádné venkovské pampušky, pundyky ani perníky. Ve své jediné kapse nahmatal dvacet kopějek, do krámu se ale zajít neodvážil a místo toho si koupil pár sladkostí na ulici u milé dívky, která měla to štěstí, že je prodávala, nikdy však nejedla. Když vzal ty trochu kluzké výrobky cukrářského průmyslu do rukou, hned je polkl a sám k sobě tvrdě pronesl: „Ticho! Taky si chci dopřát.“ Bylo to pro něj jako první přijímání, které ve věřícím zanechává stesk po požité krvi a naději na život věčný. U prodejny konfekce si Stepan prohlížel obleky, jako by si jen potřeboval vybrat takový, který by mu nejlépe slušel, z pěkného materiálu a dobře ušitý. Visačky s cenami nedělaly hezkému mladíkovi žádné starosti — byly až příliš vzdáleny 98
Ukázka elektronické knihy