nerušený spánek. To jen když se na noc přejedla, dávala pak přednost mátě. Sledovala bez zájmu obrazovku, na které se tým lékařů snažil oživit jakousi postavu na nemocničním lůžku. Hrneček s trochou meduňkového čaje svírala na prsou. Vilu na Bertramce si ve svých snech představovala pokaždé jinak a pokaždé to bylo stejně krásné, ale je fakt, že ji nikdy ani ve snu nenapadlo, jaké je to asi v mistrově garáži, protože její sny neměly s garáží prostě nic společného. A ke všemu tohle ani nebyla garáž. Tohle byla nějaká smradlavá dílna, spíš kůlna… tohle byla ta kůlna, kde je dovoleno čůrat v rohu. Seděla na polorozpadlém spartakiádním lůžku, ve kterém to při každém jejím pohybu strašidelně zavrzalo, a nechápavě se rozhlížela. Všude kolem ní se podél stěn táhly dřevěné police, na kterých stály desítky a možná že stovky starých plechových krabiček od čaje, do nichž se ukládají hřebíky, matičky a šroubky, skobičky a hmoždinky, a kam oko dohlédlo, visely tu na hřebech kotouče drátů a bužírek a nářadí všeho druhu seřazené podle velikosti od největšího kladiva až po ten nejmenší nebozízek. Všechno tu bylo cítit benzinem nebo snad terpentýnem, na podlaze se povalovaly kusy konopné koudele, a v jednom rohu místnosti stála dokonce mohutná kovadlina. Zatřásla se chladem a odporem. S námahou se zvedla, otočila a pak málem vyjekla hrůzou, protože přímo na stěně před ní se táhla řada vycpaných ptáků, které někdo neznámý vypodobnil v diagonále za sebou a s tak dokonale rozfázovaným pohybem křídel, že když po nich rychle přejela očima, měla pocit, jako by je oživila, jako by je donutila k letu. „To sou všichni mistrovi slavíci!“ ozval se za jejími zády hluboký mužský hlas. „Jednoho po druhým sem je sem vlastnoručně přibil.“ Poděšeně se ohlédla. Před ní stál řidič Karel, utíral si ruce od šmíru do kusu starého hadru a zeširoka se usmíval. „Nosí mi je orel… já je pak jen vycpu, natřu zlatou barvou jako Goldfinger a místo očí jim dám korálky… už v tom mám celkem slušnou praxi, věřte mi. Prvních pět deset, prosím, tam může člověk ještě udělat chybičku, ale pak už to jde jako po másle.“ „Ale já tady nemám být…“ řekla ustrašeně a snažila se ho obejít širokým obloukem. „Já mám být v jedné vile a s někým úplně jiným. Já nechci být zneužita někde na dřevěné podlaze a vrátit se domů se zády od mogulu. Já vás nenávidím…“ přistoupila k němu a tloukla ho pěstmi do prsou a pak se rozplakala a při tom všem se mu nakonec schoulila do náručí a on ji 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265967
pevně stiskl a přimáčkl k sobě tak silně, že nemohla ani popadnout dech a cítila, jak celá slábne a jak se chvěje, a zuby se jí rozcvakaly v nenadálém poryvu vzrušení. ••• Ráno seděla zaraženě na svém místě vedle sestry a stejně jako každý den pozorovala fádní krajinu kolem dálnice. Na Steinmeyerově poli se se zlobou v oku a s divoce roztaženými křídly chystal ke svému každodennímu pokusu o vzlet obrovský dravec. Chvíli ho zamyšleně pozorovala a pak se zvedla, přistoupila k řidiči a něco mu krátce pošeptala. Překvapeně a zároveň radostně se k ní otočil. „Víš, že bývaly doby, kdy sem byla schopná to Vis Naturae přečíst na mnohem větší dálku?“ řekla nevzrušeně své sestře, když si k ní znovu přisedla.
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265967
Požár kolchozu
Už když dirigent přišel a uklonil se, zjistil jsem, že se mnou není všechno v úplným pořádku, ale nebyl jsem schopnej to přesně definovat. Seděli jsme s Magdou v desátý řadě a pamatuju si, že se na mě obrátila a šeptem se zeptala, jestli mi nic není. Jen jsem zavrtěl hlavou, protože jsem nechtěl rušit lidi kolem sebe. No a když pak dirigent poklepal tou svou hůlkou o pultík před sebou a vystřelil rukama nad hlavu, uvědomil jsem si, že veškerej můj pověstnej klid je najednou v háji, v takovým divným, cizím, šerosvitným háji. Žena jako by to vycejtila, a tak mě zlehýnka pohladila po rukávu saka, který jsem si dneska musel navlíct na sebe, a já se na ni usmál a taky jsem ji pohladil po předloktí, protože jsem věděl, jak moc se na tenhle večer těšila. Já moc ne. Už jen kvůli tomu, kolik se tady sešlo místních papalášů. „Já sem soudruh Milan…“ představil se mi jeden z nich, když jsme se seznamovali v hale našeho kulturního domu Sputnik, kde stál velikánskej vánoční strom a nad ním nápis, že nám kdosi přeje mnoho pracovních a osobních úspěchů v nadcházejícím roce 1977. Kam se člověk podíval, tam seděl nějakej ten soudruh Milan. A jeden jako druhej. A jejich metresy jakbysmet. To, jak vypadá vaše žena, vás vždycky spolehlivě odhalí. „V tomhle smyslu…“ uvažoval jsem v duchu, „jsem na tom jednoznačně ze všech nejlíp…“ Zoufale se mi sem nechtělo. Koncerty vážný hudby jsou ta poslední věc na světě, která mě zajímá… Jenže, co jsem mohl dělat, když žena tady byla vlastně pracovně, jelikož měla, coby zástupce šéfa laboratoře, na starost delegaci pěti sovětskejch chemiků, který navštívili náš závod. Z jedný strany jsem teď vedle ní seděl já a vlevo ode mě Magdin asistent s nějakým svým novým blonďatým objevem. Vpravo ty sovětský chemici. „Koukám, že náš pan asistent sbalil biftek…“ pošeptal jsem Magdě do ucha. Trochu se ode mě odtáhla a pak špitla: „My říkali biologářku…“ 104
Ukázka elektronické knihy