radši to zavčas polknu. Tohle si musím vyžrat sám. Když se to tenkrát stalo, dal mně třicet tisíc, i pak mně občas strčil litr dva, ale styděl jsem se strašně. Anička uvaří v kuchyni čaj, chvilku si s tátou po povídá o škole a pak ho odvezu domů. U našich ani nejdu dál, jen vynosím do předsíně taš ky a chvíli mezi dveřma promluvím s mámou. Má na sobě tu svoji cukrářskou zástěru a vlasy v síťce, za stihl jsem ji uprostřed pečení. Už jsem jí tolikrát do mlouval, ať se na to vykašle, že jí za to ti lidi z kostela ani nepoděkujou, ale ona si stejně nedá říct. „Vždyť já se tím bavím,“ odpoví mi pokaždý a i teď mi strčí do ruky horkej koláč s tvarohem. Moc dobře ví, jak ty její buchty miluju. Je zklamaná, že nejdu dál, ale když vidí, že spěchám, nezdržuje mě.
Hned ráno se jdu podívat na pacienta. Projedu cétéč ka, všechny dopplery. Je relativně mladej, kolem pa desáti. Pro jistotu se chci zastavit na sálech. Ověřit si, která z instrumentářek půjde podávat. Trochu dou fám, že by to mohla být Lenka. Zatím mi to s ní tady nejvíc klape. Člověk jí nemusí nic říkat, zná perfektně anatomii, když se něco sere, předvídá, co budu potře bovat. Vlastně je o dost lepší než staniční. A Andrea ještě nemá tolik zkušeností. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265930