„Není to za potřebí. Navíc, když se nad ně budu povyšovat, spíš se mi vzbouří,“ pokrčil rameny. Bylo mu jasné, proč se Tiras ozval. On sám by totiž postavení stanu ocenil. Když ovšem tuto službu odmítl kapitán, jeho zástupce na ni automaticky ztrácel nárok. Otočil se proto k posledním kontrolám pevně natažených lan. Když měl kapitán hotovo, všiml si, že jeho zástupce už sedí s miskou čaje u jednoho z ohňů. Přisedl si. „Děkuju,“ řekl, když mu jeden z nejmladších členů jednotky donesl kouřící misku, a otočil se na Tirase. „Tak co si o tomhle všem myslíš?“ zeptal se a napil se teplého čaje. Tiras chvíli mlčel, než odpověděl. „Jestli se ptáš na to, že vlastně naháníme princeznu Lesiu, tak to mi připadá jako pitomost. Vždyť už utekla tolikrát,“ povzdechl si. Předchozí krátká výměna názorů jako by neexistovala. Kapitán se zahleděl do dálky. „A tobě, Amarone? Připadá ti to v pořádku?“ ucítil na sobě Tirasův pohled. „Já nevím, je to zvláštní. Je pravda, že Lesia nikdy neutekla na takhle dlouho. Nikdy se nestalo, že by se nevrátila se soumrakem.“ „Jenže dosud ji král nepředhodil před zásnuby,“ připomněl mu Tiras. „Pravda. Přesto. Mám nepříjemný pocit, jako by se něco mělo brzo stát,“ přiznal Stone. Tiras jen přikývl a on i Amaron se opět začali věnovat svému čaji. Amaron bylo Stoneovo křestní jméno. Znali ho však pouze král, který ho nikdy nepoužil, Tiras, princezna Lesia a jeho rodina, o kterou přišel, když byl ještě malý kluk. Kapitánova rodina pocházela ze zámožného rodu Stoneů, byla to však jen vedlejší větev. Amaronův otec vlastnil kovářství, kde vyráběl zbraně, což byl jeden z nejprestižnějších obchodů vůbec. Lepší snad bylo už jen vlastnit hostinec, ale to bylo samo o sobě dost nebezpečné. Potulní vrahové a jiné nepříjemnosti se umí dostat všude. Amaron se učil s mečem bojovat už od raných let, kdy ho byl sotva schopný udržet. Postupně se dostal až do královské armády.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265906
Když se ale jednou rozhodl navštívit své rodiče, zjistil, že jejich výše postavení příbuzní vypsali vysoké odměny kdo ví z jakých důvodů na jejich hlavy. Útok se uskutečnil ten večer, kdy byl i s králem, který v Amaronových rodičích spatřoval možnost uzavřít výhodné dohody s poměrně silným rodem, v domě svých rodičů. Vypálili celou vesnici. Zemřelo mnoho nevinných lidí, kteří za nic nemohli. Amaron se pokusil zachránit své rodiče, ale věrnost králi zvítězila a mladý bojovník zachránil svého panovníka. Když se pak vrátil pro rodiče, našel už jen ohořelá těla. Pro ostatní vesničany nemohl udělat už vůbec nic. Za záchranu krále byl jmenován kapitánem. Přestal používat své jméno, znali ho pouze rodovým jménem, řekl ho pouze princezně, se kterou pak na hradě v podstatě vyrůstal, ačkoli byl podstatně starší. Princezna Lesia byla po dlouhé době první člověk, který dokázal Amarona rozesmát. Byla dokonce první, koho si po smrti rodičů pustil k srdci. Dokonce, ačkoli si to dlouhou dobu nebyl ochotný přiznat, se do ní zamiloval. Nikdy ale nenašel dost odvahy, aby jí to řekl. A tak byl pouze Lesiiným kamarádem, se kterým se cvičila v boji s mečem, a pokud byl mimo službu, vyváděl s ní hlouposti. Další, komu své jméno řekl, byl Tiras, jeho zástupce. Svedl je dohromady podobný osud. Oba přišli o rodinu, oba byli bojovníci. A tak se spřátelili. Lesia ale Tirase nikdy moc v lásce neměla, a dávala mu to patřičně najevo. Proto se mladý kapitán přátelil během tréninků s Tirasem a ve svém volnu s princeznou. Vzpomínky na Lesiu v něm vyvolaly obavy o princeznino zdraví. Amaron si byl jistý, že se o sebe dokáže postarat, ale taky věděl, že dívka někdy jedná vskutku zbrkle. Doufal, že je v bezpečí. „Pane?“ Z myšlenek na přítelkyni kapitána vytrhlo poklepání na rameno. „Ano, děje se něco?“ zeptal se okamžitě a zatřepal hlavou, aby z ní vyhnal nepříjemné myšlenky. Voják zavrtěl hlavou a Amaron si oddechl. „Sběrači dřeva na oheň už se vrátili. Vojáci začínají být dost unavení,“ vysvětlil důvod svého vyrušení voják. Stone se plácl do čela. Jako by přesně o tomhle nemluvil s Tirasem.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265906
„Vidíš, máš pravdu. Čtyřka?“ zeptal se pro ujištění, zda voják patří do té skupiny, kam si myslí, že voják patří. Ten přikývl. „Tak dobře,“ prohlásil kapitán, vstal, oprášil si kalhoty a otočil se ke své jednotce. „Rozdělení hlídek!“ zavolal, aby si upoutal pozornost všech. „Trojka, dvojka, střídání po třech hodinách. Vyjíždíme s úsvitem bílého slunce!“ oznámil. „Nějaký problém, nebo vyhovuje?“ zeptal se ještě, když si všiml nespokojeného mumlání jednoho z trojky. Nikdo se neozval. „Pak tedy dobrou noc,“ popřál všem a vydal se ke svému stanu. Cestou ještě zachytil děkovný pohled vojáka ze čtvrté skupiny, který mu přišel podat informaci o současném stavu a jeho skupina díky tomu byla ušetřená dnešní hlídky. Kývl na znamení, že bere vděk na vědomí, a zaplul do svého stanu. Pět hodin spánku, které tím svým mužům dopřál, bylo zoufale málo. Ano, hlídky měl sice stanovené ještě na další hodinu, nicméně ze zkušenosti věděl, že ranní vstávání třicetičlenné jednotky bývá poněkud chaotické a tedy ztrácejí na pozornosti. Proto ta hodina. Nebyl spokojený ani s tím, že dvanáct z jeho lidí bude spát hodiny pouze tři, někteří ze dvojky i jen dvě. Umínil si zapamatovat, které skupiny drží dnešní hlídku, aby jim další noc mohl dopřát celou. S těmito myšlenkami se kapitán Amaron Stone propadl do neklidných vod spánku protkaných obavami o princeznu Lesiu. Neměli nejmenší představu, kde by ji měli hledat. Pokud tedy ještě vůbec žila. Protože to, co s ní viděl naposledy, doopravdy vypadalo jako stíny Temného lorda Eberharda z tvrze Popravčího vrchu v nejsevernějším cípu Keronského království.
Ukázka elektronické knihy