,,Tak jak je na internátě?” zeptal jsem se a zastrčil si prokřehlé ruce ještě hlouběji do kapes. ,,Jde to. Alespoň se nemusím každý den koukat, jak se máma nakrucuje před mladšíma,” odvětila Judy chladně. ,,Jak to myslíš? Tvoje máma je fajn, ne?” ptal jsem se. Zvedla ke mě ty svoje pěkný, šedivý oči. ,,Myslíš? Nevšiml sis, že jakmile je v okolí někdo nový, tak se může přetrhnout, aby se mu vetřela do života? A táta dělá, jako že to nevidí. Nebaví mě žít v týhle přetvářce,” odfrkla zhnuseně. ,,Asi jsem si toho nevšiml, jak už k vám nechodím tak často,” přiznal jsem. Měla pravdu, že se její máma chovala jako velká koketa. Bůhví proč mi to ale spíš lichotilo, než aby mě to pohoršovalo. ,,Co ty? Nechystáš se taky vyletět z hnízda?” otočila se na mě a tázavě zvedla jedno obočí. ,,Jo, od příštího roku nastupuju.” ,,Kam?” ptala se dál zvědavě. ,,Do jedný díry v Kanadě,” utrousil jsem s nezájmem. Nechtěl jsem se moc bavit o škole a na tom, kam mě osud zavane, mi nezáleželo. ,,To sis teda s počasím nepomohl,” rýpla do mě a zasmála se a já si uvědomil, že to je první upřímný úsměv, který jsem u ní od jejího příjezdu viděl. ,,To asi moc ne. Ale pro rodiče je to důležitý. Já vlastně nevím čím chci být,” pokrčil jsem rameny a svěřil se jí tak s něčím, co jsem ještě nikomu neřekl. ,,A kdo to ví v našem věku,” řekla a já se musel usmát. Pomalu jsme se docourali k místu, kam jsme chodili jako děti denně. Před námi se rozevřel výhled do krajiny. Posadili jsme se na okraj srázu a dívali se na vrcholky stromů, které spořádaně rostly na kopcích před námi. ,,Lituješ někdy, že ses narodil právě tady?” zeptala se z ničeho nic a já nevěděl co na to říct, protože jsem nad tím takhle nikdy nepřemýšlel. Prostě jsem se tady narodil a nemohl jsem s tím nic dělat.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265905
,,Tak jasně, že bych si nestěžoval, kdyby se mě rodiče rozhodli počít někde, kde třista padesát dní z celého roku neproprší. Ale myslím, že jsme to schytali ještě docela dobře,” odpověděl jsem rozvážně. ,,Taky jsme se mohli narodit někde na jihu, kde teď prý už pětiletý děcka musí bojovat o vodu. Slyšela jsi o tom?” ,,Jo, slyšela, je to dost šílený,” přikývla. ,,Myslíš, že svět spěje ke svému konci?” otočila ke mě ten svůj hezkej obličej. ,,Možná. Rozhodně se mění. Táta říká, že v něm přežijí jen ti nejsilnější. Že se musíme přizpůsobit chodu světa, nebo vymřeme. Když byl malej on, tak prý tohle vůbec nemuseli řešit. Až my budeme dospělí, budeme to mít mnohem těžší,” konstatoval jsem. Já se měl dobře a nikdy mě nenapadlo přemýšlet nad tím, že někde na jihu Evropy, kde dřív býval ráj, jsou nyní jen vyschlé pouště a lidé tam bojují každý den o přežití. Nás se vlny veder zatím nedotkly. Měli jsme všeho dostatek. Změna počasí měla na naši zem spíš opačný vliv, z původních dvě stě deštivých dní, nyní propršelo až tři sta padesát. Mě samotného déšť prudil, ale na jihu to bylo něco, za co by byli lidé ochotni vraždit. ,,Přemýšlela jsem, že až dostuduju, tak bych se jim vydala pomáhat. Myslím do zemí, na které měly klimatické změny největší dopad,” přiznala. ,,Hm, to je od tebe šlechetný,” řekl jsem a nemyslel si o tom nic. Mě by do těch končin v životě nikdo nedostal. Mlčeli jsme. ,,Um, no a jak to vlastně máš s klukama?” zeptal jsem se konečně na to, co mě zajímalo nejvíc. Sklopila hlavu a nesměle jí zatřásla. ,,Proč se ptáš zrovna na tohle?” zeptala se, když se na mě konečně podívala. Všiml jsem si, že se mírně červená, ale možná to mohlo být jenom zimou. ,,Protože mě to zajímá,” protočil jsem oči. ,,Pár jsem jich na škole potkala, ale nikdo mě příliš nezaujal,” odpověděla upřímně. Pokýval jsem hlavou.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265905
,,No, víš, chtěl jsem se tě zeptat, protože ses mi vždycky líbila a…” snažil jsem se, aby to neznělo příliš zoufale, ona se však začala smát. ,,Olivere, počkej. Mezi náma dvěma by to nikdy neklapalo. Už jenom proto, že za tři dny zase odjedu pryč,” zarazila mě a ve stejný okamžik vstala. Taky jsem se zvedl a nechápavě na ni hleděl. ,,Ale proč ne? Neříkám, že bychom se museli hned brát, ale proč si ty chvíle co jsme spolu nezpříjemnit?” opovážil jsem se k odvážnému kroku. Úsměv jí ztuhnul na rtech. ,,Aha, tak o tohle ti jde?” zeptala se, ale bylo to spíš konstatování, než otázka. ,,Proč ne, ty bys to nechtěla zkusit?” naléhal jsem. ,,Já nejsem tenhle typ holky,” uzemnila mě a i mě úsměv z tváře zmizel. ,,Jo, to asi nejsi. Nejspíš jsem se spletl,” zabručel jsem a opět jsem začal vnímat všudypřítomný chlad. ,,Víš co, pojď radši domů. Mrznu,” vybídla mě a otočila se k odchodu. Naštvaně jsem ji následoval a hleděl do země. Z ničeho nic vyjekla. Rychle jsem zvedl hlavu a uviděl, jak visí přes okraj srázu. Musela jí uklouznout noha na mokrých kamenech. Přiškočil jsem k ní a chytil ji za ruku. Její vyděšené oči se na mě upřely. ,,Olivere, pomoz!” křikla a snažila se druhou rukou zachytit nějakého pevného bodu. Sedl jsem si na zadek, opřel se nohama o blízký skalní výstupek a vší silou zatáhl. Byla těžká a jak sebou zmítala, nedělala mi mou práci o mnoho lehčí. Natáhl jsem i druhou ruku a popadl ji za límec bundy. Když v tom jediném okamžiku jsem zahlédl ten stejně vyděšený výraz, který mi připomněl scénu s jelenem z minulého dne. Ta bezmoc, děs a hrůza. Byla mi vydaná napospas, to na mě záleželo, jestli přežije, nebo ne. V té jediné chvilce mě napadlo, co kdybych jen o maličko povolil své sevření. Mé prsty držící její bundu se rozevřely. Cukla sebou a náhlá absence síly její tělo strhla dozadu. Stejně tak mi i její druhá ruka vyklouzla z dlaně a já záhy viděl, jak se její ječící tělo řítí do několik metrů hluboké strže. Ani ne za dvě vteřiny zády dopadla na dno a její vřískot utichl. Naklonil jsem se přes okraj.
Ukázka elektronické knihy