„Raději nám tu popište, jestli ve vašem snu za fotbalistou Jaroslavem Strakou přišel ten vámi zmiňovaný sběratel obrazů. Ale čistou pravdu, ne pohádky.“ „No jasně, že tam hnedka přišel, pane předsedo,“ přisvědčil Bořivoj Halámek. „Už za pár minut u Jardy ten chlápek zazvonil. A v tom mým snu měl modrý baret, jaký nosívají umělci, a nahlas odpočítal prachy, co Jardovi na ruku za ten obraz vysázel. A když z baráku vycházel, měl pod paží to panoráma Hradčan. Právě tak se mi to tehdy zdálo. A teďka mě moc mrzí, že jsem tím žvaněním ublížil Tatraplastu i našemu Jardovi.“ Muž v zablácených botách se prosebně díval k soudcovskému stolu. „No, jestli je to tak, jak uvádíte, obžalovaný,“ řekl předseda senátu shovívavě, „soud by mohl k vašemu doznání přihlížet. Ještě jste ale nevysvětlil, co znamenala vaše slova, že Tatraplast daroval Chemostroji ve vzájemném utkání tři body a pomohl mu k záchraně ve vyšší soutěži. Co nám k tomu řeknete? Ale žádné vytáčky.“ Hlas předsedy senátu byl opět chladný. „Jejda, to jsem tehdy taky zblbnul,“ posteskl si Bořivoj Halámek. „To zavinil jiný můj sen. U čtyř stehen jsem si kapánek přihnul, a pak jsem měl sen.“ „No ne, zdálo se vám to. Člověče, vy všecko svádíte na nějaké sny,“ opět se na obžalovaného rozkřikl předseda senátu. „Tehdy jste v hostinci U dvou koček tvrdil, že Jarda Straka v tom utkání střílel schválně na rohový praporek, ne na branku. Tak jste toho sportovce očernil. A bez důkazů. To je hanebné!“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265899
„Já vím. Nemám nic, čím bych svoje špatné chování omluvil,“ vzlykl muž v pršiplášti. „Tehdy Jardovy petardy mimo bránu ze tří kroků, to musela být moc veliká náhoda. Právě jako ta jeho chyba, když sotva minutu před koncem zápasu poslal našemu brankáři malou domů tak slabě, že útočník Chemostroje balón doběhl a dal gól. Prostě náhoda.“ „Asi jo,“ odfrkl předseda senátu. „To se přece stává i v Anglii. Copak se nedíváte na televizi? Takových situací jsou spousty.“ „Jo, jsou. I v Anglii k tomu dochází,“ souhlasil Bořivoj Halámek. „Tam mají extra esa, co to s balónem umí. Je ale divný, když má nějaký Anglán kopat penaltu, obvykle má pořádně vlhký trenýrky. Proč by se nemohl ukopnout i náš Jarda Straka na rohový praporek, že?“ „No prosím, najednou vám i tohle došlo,“ ironicky pokáral obžalovaného předseda senátu. „A teď mě, obžalovaný, poslouchejte,“ pokračoval. „Než se soud před vynesením rozsudku odebere k poradě, chci od vás ještě jednou slyšet, že všechno to, co jste zde vypověděl, zopakujete i na tiskové konferenci, kterou na zítřek svolává fotbalový klub Tatraplast. Jestli tam vaše pomluvy vysvětíte stejným způsobem, jako zde, pak svou žalobu fotbalový oddíl na vás možná celou stáhne. Možná. Je vám to jasné, Bořivoji Halámku?“ Předseda senátu zblízka zabodl ukazováček přímo do čela obžalovaného. „Teďka už jo, to slibuju,“ drmolil muž v pršiplášti, jako by se vzdával. „Na své výpovědi nic nezměním. Moje pomluvy Jardy Straky a Tatraplastu vznikly jen proto, že se mi to zdálo.“ „Je to vaše poslední slovo, dědo?“ Předseda senátu se poprvé od začátku přelíčení na obžalovaného krátce usmál. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265899
„Je, jako že se jmenuju Bořivoj, podle jednoho našeho dávného hrdiny,“ zvolal muž v pršiplášti a zablácených botách sebevědomě. „To jsem od vás chtěl slyšet,“ řekl předseda senátu spokojeně. „Hlavně nezapomeňte, že zítra, až budete stát před tím skutečným soudem, a potom na tiskovce, přenášené televizí, přesně takhle jim to tam povíte. Řeknete, že se vám to v té vaší opivněné makůvce tehdy malinko pomíchalo. Prostě jste si trochu přihnul, usnul doma na kanapi, a měl pak ty sny. Jestli ale svou výpověď, Halámku, zbabráte a budete dál po hospodách vykecávat ty svoje nestoudné sprosťárny, na náš fotbalový stadión už víc nepáchnete. A nejen to, takhle by si na vás naši kluci počíhali.“ Holohlavý muž s pozlacenými obroučkami brýlí zvedl pěst proti zkroušenému muži v zablácených botách. „Rozumím, to je mi jasný,“ odpověděl Bořivoj Halámek odevzdaně. „Přeci vím, co se v našem městě sluší a patří. Nikdy už naše gladiátory nepomluvím. Nikdy. Budu držet basu. Na mou fotbalovou čest.“ Muž v pršiplášti pozvedl ruku k přísaze, postavil se do pozoru, pak ale rozpačitě přešlápl, zakašlal a tiše se holohlavého muže zeptal: „A když to přesně takhle u soudu zítra řeknu, dostanu pak ty slíbený volňásky, Boďane?“
100 Ukázka elektronické knihy