„Jeď za Anetou. Na Vánoce. Popřej jí hezké Vánoce.“ Anděl uchopil Tomáše za rameno: „Tohle není talkshow. Tady si nemůžeš s lidmi rozprávět. Jedna věta stačí.“ „Ne! Ještě ne! Chci jí ještě něco říci!“ rozhodl Tomáš, ale najednou kouká, že je s Andělem mimo město. Byli uprostřed lesa. „Miluji les,“ řekl Anděl a pateticky ukázal kolem sebe: „Každý strom má duši. Věděl jsi to?“ „Proč jsem nemohl Tereze říci, co jsem chtěl?“ rozčílil se Tomáš a Anděl odpověděl: „Představuješ si to strašně jednoduše. To bys taky mohl vstoupit do rozhovoru s ní, říci jí, co má dělat, a ona by to, jako tvůj poskok, jednoduše udělala. To ne. Takto to prostě nefunguje. Na spoustu věcí musí přijít sama. Víš?“ „Takže já skutečně musím jen čekat a čekat? Na Věčnotě?“ „Drahý příteli. Řekni mi. Popravdě. Kde se ve vás lidech bere ta myšlenka, to přesvědčení, že má každý jednotlivý člověk na něco právo? Stává se mi to často. Podívej třeba na toho Jirku, politika. Přijde do Věčnoty a začne organizovat. Petice, protesty, stávky! Že prý utlačujeme jeho právo jít nahoru. Do Nebe. Proč si myslí, že má na něco právo? Vykřikuje. Že Věčnota je vlastně peklem.“ „A není snad?“ „No možná že je. To připouštím. Přiznám se ti, Tomáši, že také nejsem nějakým fandou Věčnoty. Tedy abych se vyjádřil přesně, nejsem fandou toho přejmenovávání.“ „Přejmenovávání? Jakého?“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265897
„Ano. Dříve se tomu říkalo Očistec, ale pak tam přišli různí rýpalové, že prý jaký Očistec, když se tam nic nečistí. A já na to: Vždyť čekáte, až vás očistí tady dole někdo od vašich hříchů!“ „To je pravda, Anděli. Měl to být spíše Očistec.“ „No, že ano? Já to taky říkám. Ale teď se tomu říká Věčnota a je to tak prý jasnější a lepší.“ Tomáš se pohyboval lesem, zasněžené větve se hýbaly ve větru. Tomáš byl smutný. „Takže Tereza mi nepomůže?“ „To nevím, uvidíme. Změnil jsi osud.“ „Já? Jak? A čím?“ „Tím, že jsi na ni promluvil. Již se neměla s Anetou potkat, ale teď uvažuje, že ji navštíví. Uvidíme, co z toho bude.“ Tomáš se díval nahoru, na oblaka. „Ty, Anděli. Mohu se tě na něco zeptat?“ „Jistě. Ptej se.“ „Kdo jsem já, to vím. Jsem obyčejný zemřelý člověk. Duše, co hledá a touží po odpuštění hříchů. A chce k Bohu.“ „Ano, to zřejmě jsi.“ „Kdo je Bůh, to nevím. Ale asi to bude dobro a všeholáska. A pán všeho,“ pokračoval Tomáš a tázavě se podíval na Anděla, zda mluví správně. „Ano, tak to je. Bůh je dobro, láska a milování.“ „Ano. To předpokládám. Takže, kdo jsem já, to vím. Kdo je Bůh, tak nějak tuším. Ale kdo jsi vlastně ty? Jsi člověk, jako já, nebo Bůh? Nebo jsi čert?“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265897
„Ne. Bůh tedy rozhodně nejsem. Jsem Anděl. Připadám ti snad jako Bůh?“ „No, to rozhodně ne!“ „Připadám ti jako člověk?“ „To ne. Člověk nejsi, to vidím.“ „A připadám ti jako čert?“ „To nevím, nikdy jsem ještě žádného čerta neviděl. Můžeš být čert.“ „Ale čerti nejsou, Tomáši. Jsou jen Andělé.“ „Tak tedy Anděl je vlastně kdo? Kde se bere?“ „Člověk se rodí, Tomáši. Bůh, ten je věčný. A Anděl? Hádej.“ „Nevím, dám se podat. I když…“ Tomáš se zamyslel a Anděl jej pobízel: „No! Řekni! Co máš na mysli?“ „I když někdy mi přijdeš krutý. Bezcitný. Nelidský. Třeba tě stvořila neláska a závist. Co já vím.“ „Jsi vtipný, Tomáši. Používat spojení nelidský v souvislosti a Andělem. To je vtipné. Víš, co se říká u nás v Nebi?“ „Co?“ „Říká se, když je někdo zde na zemi opravdu krutý, opravdová svině, víš, tak se říká, že má skutečně lidský přístup. Je to takový terminus technicus. Když zemře a jde na Věčnotu, přebíráme jej a dozvídáme se charakteristiku. Jakmile zazní: Měl skutečně lidský přístup, víme, s kým máme tu čest.“ „Člověk je krutý. Ty jsi také krutý. Jsi tedy člověk?“ „Já jsem Anděl. Nejsem ani člověk, ani Bůh.“ „A kdo jsi?“ 100 Ukázka elektronické knihy