Nezapomínají Michalové na své ženy a děti, přepisují nemovité majetky, dělí pozemky, a Jisroelové a Šmulové povolují svým ženám rozvody pro případ smrti. Notáři jsou v obležení, pracují po nocích, přepisují, rozvádějí a rozdělují. Matějové a Jisroelové nezapomínají na vykoupení duše. Staly se hříchy: ve dvorci ukradena kupka sena nebo pár větví z dvorského lesa; nedovážená libra soli, nedoměřený loket kartounu. A hle, smrt na jazyku.107
V únoru roku 1905 psal o nezaměstnanosti, která v důsledku války už rok trápila celé Polské království, a o šířících se stávkách dělníků, kteří svými nároky iritují továrníky, když se domáhají zvýšení platů, zkrácení pracovní doby, zdravotní péče, pohřebného. V březnu o tom, že město Piotrkov ze svého rozpočtu vydává větší částku na odvoz uhynulých psů než na léčbu lidí. V dubnu, kdy v souvislosti s hladem panujícím v nemocnicích je vyzývána společnost k milosrdenství, si všiml, že se příliš mluví o lásce k bližnímu, ale velmi málo o povinnostech státu vůči občanům. V květnu se vrátil ke svému oblíbenému tématu – situaci ve školství – a zformuloval aktuálně znějící větu: „Pro nikoho dnes není tajemstvím, že současná škola je institucí skrz naskrz nacionálně-kapitalistickou, že první a nejdůležitější její povinností je vychování klerikálních centristů a šovinistických vlastenců.“108 Také se ještě ptal, proč na celém světě armády stojí více než školy. Potom se odmlčel. Lékařské časopisy si už dávno posteskly: „Verbování lékařů z Polského království na Dálný východ nabývá čím dál větších rozměrů. Obsílku každému z nás obvykle dodává policie v noci.“ Švagr mé babičky, doktor Zygmunt Bychowski, se stihl ještě před odjezdem vybavit dlouhým kožichem, teplou obuví, vysokou kožešinovou čepicí, a v tomto oblečení se už v Rusku nechal hrdě vyfotit, a fotografii potom poslal domů. Ale doktor Józef Jaroszewski z té cesty naříkal: „Počasí nemožné. Mráz 25 stupňů Réaumura, a ač jsem měl boty s filcovou podrážkou, musel jsem si koupit teplejší ze semišové kůže.“ V červnu roku 1905 časopis Izraelita oznamoval: „Na Dálný východ byl povolán a do Charbinu odjel doktor Henryk Goldszmit, stálý lékař Dětské nemocnice na Kluzké.“109 Porážka Ruska už tenkrát byla hotovou věcí. Nadešel čas mírových jednání. To cestování bylo zcela nesmyslné. Odjížděl do Moskvy spolu s jinými zmobilizovanými důstojníky z Petrohradského nádraží, nacházejícího se na varšavské Praze. Na moskevském nádraží se s vojáky vyrážejícími do nenáviděné války loučili lidé hvízdáním a nadávkami. Ve vlacích nebyla lepší nálada. Na frontu vzdálenou sedm tisíc kilometrů se vlekli dosud nedokončenou Transsibiřskou magistrálou rychlostí 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265747
dvacet osm kilometrů za hodinu, po mnoho dnů, přes osm časových pásem, přes taj gy, stepi a pouště. Jeli přes Nižnij Novgorod, Jekatěrinburk na Uralu, Novosibirsk, Krasnojarsk, sibiřský Irkutsk, dále přes Chabarovsk ležící na soutoku řek Amur a Ussuri, do Charbinu na čínské hranici. V cíli je čekala víc než třistatisícová japonská armáda vybavena tisícem šedesáti osmi děly. Bylo jasné, že stotisícová ruská armáda – špatně řízená, špatně vyzbrojená – vede beznadějný boj. Konečně dojeli do Charbinu – města, které vzniklo z malé mandžuské rybářské vísky a za svůj rozvoj vděčilo Polákům, kteří tam v letech 1897–1903 pracovali na výstavbě východočínské železnice. V průběhu necelých deseti let se Charbin stal nej důležitějším železničním uzlem v tamějším okolí, centrem překládky, atraktivním městem se sto tisíci obyvateli, ale doktor neměl čas na poznávací výlety a nové známosti. Sanitárním vagonem přeměněným na nemocnici jezdil mezi Irkutskem a Charbinem, zastavoval se na železničních stanicích, aby mohl pomáhat raněným a nemocným z frontových území a vojáky neschopné další vojenské služby posílat domů. Na sanitárních stanovištích, v nichž přijímal raněné, se tvořily dlouhé fronty vojáků. Šli v dešti, v blátě, o berlích, šílení, pohlavně nemocní, souchotináři, revmatici, Rusové, Tataři, Ukrajinci, polští sedláci a polští Židé. Ti, kterým nestačily vlastní síly, byli přenášeni na nosítkách nebo převáženi nepérujícími vozy po výmolech špatných mandžuských cest. Lehce ranění se pokoušeli jít sami, přidržujíce se vozu. Někteří během transportu umírali. Korczak napsal do Głosu: Vidím teď všechny oběti války; všechno, co nemůže udržet bajonet a sotva se vleče, co je vysáto, bezradné a slabé /…/. Jde jeden z posledních. Drobný, štíhlý, tvář bez strniště, mladíček, výrostek se vpadlou hrudí. Nohy se pod ním podlamují při každém kroku. Proč ho sem vůbec poslali? Nač je jemu – dítěti – puška /…/. Stačí na něj pohlédnout, abys viděl, že tu byl ůplně zbytečný… /…/ Hezká, vlastenecká tvář ruského mužika. /…/ „Kolik je ti let?“ –„Čtyřicet tři.“ – „Ženatý?“ – „Ženatý.“ – „Děti?“ – „Patero.“ Vzali ho omylem, vždyť je starý, a má děti. /…/ „Toros Teofil“ – vysílení /…/. „Bogdanow“ – /…/ Malárie. /…/ „Kac Icek Szmul“ – souchotiny. /…/ „Staniczewski Jan“ – revmatismus.110 „Tak co? Jste rádi, že se vracíte domů?“ Jeden se smutně pousměje, „k čemu se vracet“? Žena mu umřela, umřely mu tři děti, zůstaly jen dvě nejmladší, co si počne s maličkými…? Druhý se ptá, na koho se má obrátit, jeho žena nedostala ani groš… Třetí se jen podezřele koukne a neřekne nic.111
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265747
Těžce raněné a nemocné umísťoval v nákladních vagonech předělaných na provizorní lazarety, jimiž se vraceli do svých domovů. Když se svíjeli bolestí, vyprávěl jim pohádky O kocourovi v botách, O Červené karkulce, nebo rusky, jak si pamatoval z carského gymnázia, přednášel Krylovovy bajky. Když byly během cesty přestávky, prohlížel si okolí. Po letech líčil vodkou páchnoucího učitele v čínské vesničce, který bil žáky bambusovým pravítkem po patách. To pravítko od něj odkoupil a později si s ním děti v Domově sirotků hrály jako s pálkou na míček. V literární tvorbě zachytil jen pár velmi smutných okamžiků ze sanitárních středisek, kde ordinoval. Několik krátkých vzpomínek v jiných dílech, dopisech, Deníku, věnoval lidem, s nimiž se tehdy setkal, zejména čínským dětem, se kterými se okamžitě spřátelil. „Moje ubohá čtyřletá Iou-Ja z doby japonské války. Připsal jsem jí své věnování v polštině. Trpělivě učila neschopného žáka čínsky.“112 V ghettu na ni něžně vzpomínal. Psával dopisy matce, která ho chtěla vyprostit z armády, dokonce se v této věci bezúspěšně obrátila na carevnu. Tato korespondence se nezachovala. Neexistující Korczakovy zprávy je možné nahradit odkazy, které shromáždil prozaik a publicista Melchior Wańkowicz. Citoval příběhy polských lékařů, otištěných v lékařských časopisech. Byli otřeseni nemohoucností a demoralizací carské sanitární služby. Chyběly léky, nástroje, desinfekční prostředky a obvazy. Sanitární pracovníci neznali moderní metody léčby. Vyjma epidemie úplavice, tyfu a jiných nakažlivých nemocí nebylo možné vyžádat si mikroskop. Jediné bakteriologické pracoviště v Charbinu nezvládalo obsloužit všechna vzdálená sanitární střediska. Baráky, které měly plnit funkci polních nemocnic, se rozpadávaly. Peníze určené na jejich zrenovování byly rozkradeny. Úplatkářství a zpronevěra dosahovaly nebývalých rozměrů. Zvlášť v tom vynikal ruský Červený kříž, který vydělával na všem – na dodávkách potravin pro nemocné, na lécích, na oděvech. Miliónové účty, které vystavoval, nebylo možné zkontrolovat, poněvadž každou chvíli v kancelářích a ve skladech vypukaly požáry, v nichž hořelo zboží i účetní knihy. Když Henryk z touhy po domově a potlačeném odporu šílel, dávný emigrant, doktor Tadeusz Łazowski z Charbinu, ho chlácholil, že pocit odloučení od vlasti je nejsilnější v prvním roce, ve třetím že nastává zklidnění. 5. září roku 1905, po několikaměsíčním vyjednáváním byl v Portsmouthu ve Spojených státech podepsán mír mezi Japonskem a Ruskem. Jak říkal doktor Stanisław Słonimski, otec Antoniho, „byl to mír v japonském balení“, protože Rusko v té válce podstatně více ztratilo, než získalo. Doktor Henryk Goldszmit se mohl konečně 100
Ukázka elektronické knihy