ké hospodářství osvíceně absolutistického státu, pečujícího o „blaho“ poddaných, stálo v cestě k hospodářskému rozvoji. Bolzanova teze o „sociálním blahu“ měla tedy i platnost gnozeologickou, přispívala k důkazu o prakticky poznatelné objektivní realitě. Z toho nepřímo vyplývala i koncepce filosofie jako disciplíny sociální. A protože i náboženství mělo pro Bolzana jediný ospravedlnitelný smysl sociální, rozdíl mezi vírou a filosofií byl nakonec zanedbatelný. Bolzanova obecná definice náboženství mluví o souhrnu nauk a názorů, které buď přispívají k mravnosti a blahu lidstva, nebo obojímu škodí. Z toho není věru těžké odvodit dilema, před něž Bolzano staví každé náboženství: buď přispívat k sociálnímu blahu lidstva, nebo se stát nepřítelem lidstva (lidu). Bolzano tím nejen ztotožňuje náboženství s filosofií (jako sociální disciplínou), ale obojí uvádí na cestu světonázorové ideologie. Tento proces, jímž se předzjednává náš moderní věk, vyžaduje striktní vyloučení kříže a zmrtvýchvstání z hájemství náboženství a s nimi nerozlučně spjatý osobní, individuální zřetel, příznačný pro náboženství křesťanské. Pro josefinistu Bolzana utrpení – a z toho vyplývající subjektivní „zájem“ věřícího – zaniká beze stopy v objektivitě nerozlišitelnosti obecného blaha, k němuž mnohdy přispívá. Na objektivní bázi obecného blaha Bolzanovi splývá náboženství, filosofie a mravnost, identizace, která je ostatně příznačná i pro světonázor Masarykův. Dalším rysem Bolzanovy nábožensko-filosofické koncepce je postupná eliminace Boha. Zmínil jsem se už o tom, že v jeho noetice veškeré pravdy bytují nezávisle na Bohu. Bolzanova definice náboženství jako jednoho z vehiklů konkretizace obecného blaha se bez obtíží obejde bez Boha. Každý ateista bez rozpaků může přijmout Bolzanovu definici náboženství jako vytyčení cílů svého vlastního světonázoru. – Moderní liberální teologii vedle toho spřízňuje s Bolzanem i jeho racionální konstrukce nejdokonalejšího ekumenického náboženství, jež by se mohlo stát náboženstvím všelidským. Bolzano za ně považuje – z cenzurních a bezpečnostních důvodů – katolicismus, ovšem právě v podobě, jak jej chápal josefinismus: v podobě nerozlišitelné jednoty mezi náboženstvím absolutního státu a absolutně státního náboženství. Není divu, že tuhle josefínskou koncepci náboženství bez nejmenších rozpaků převzal do svého pseudoprávního kodexu i totalitární systém v ČSSR. Všechny subjektivní, soukromé náboženské zplodiny se dají tolerovat jen po dobu procesu jejich purifikace a likvidace.
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265695
102
Zmínil jsem se o Bolzanově boji proti Kantovu noetickému subjektivismu a z něho vyplývajícím relativismu. Z toho však nelze vyvozovat nějaký zásadní odpor ke Kantově filosofii, která josefínský racionalismus (a jeho pozdně scholastický logický objektivismus) překonala jen zčásti. Bolzano se ve své koncepci univerzálního, racionálního náboženství v mnohém dal poučit Kantovým spisem Die Religion innerhalb der Grenzen der bloßen Vernunft (1793) a neméně i Humeovými Dialogues Concerning Natural Religion (1779). Bolzanovým ideovým rivalem ve Vídni byl svatý Klement Maria Hofbauer (Dvořák), bedlivě sledovaný a často vyslýchaný josefínskou policií jako „agent Vatikánu“. Bolzano byl zas pro změnu pronásledován zásahy církevních institucí. Ať tak či onak, povzdech tehdejšího papežského nuncia v josefínské Vídni Antonia Gabriela Severoliho, že středoevropská církev žije v „babylonském otroctví“, nejenže nebyl přehnaný, ale obsahoval i hodně prorockého pro další vývoj věcí. Revoluce 1848 ukázala pak velmi jasně, kam směřuje objektivní logický racionalismus Bolzanova filosofování, totiž k radikálnímu reformismu, od něhož vede snadno sledovatelná světonázorová spojnice k „československému“ schizmatu let dvacátých, a ovšem i k evropské liberální teologii. Bolzano postoupil tenkrát od postjosefínského státně absolutistického požadavku „obecného blaha“ k ideologii socialismu, a ještě dále k jakémusi socialistickému náboženství s reformovanou liturgií, univerzálním ekumenismem, zrušeným celibátem, zrušenými kláštery atd., k světonázoru, který tolik fascinoval někdejšího seminaristu Karla Havlíčka Borovského. 20 Na první pohled se pozdní josefinista Bolzano jeví na pozadí skupinkářství obrozeneckých Čech jako postava inzulární, v té eratické výlučnosti připomínající například – v protestantském Německu, a ovšem o dvě generace staršího – osvícenského osamělce Gottholda Ephraima Lessinga. Bolzano však ve skutečnosti zdaleka nebyl v Čechách tak osamělý, zejména ne v boji proti romantickým konvertitům a ultramontanistům seskupeným kolem Klementa Hofbauera, světce, jehož život, působení a dílo by měli čeští katolíci studovat přinejmenším s takovým zájmem jako činnost bolzanistů v čele s Karlem Havlíčkem Borovským.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265695
Bolzano byl obklopen nemálo obdivovateli, ba na jeho straně nechyběli ani fanatičtí přívrženci, kteří jeho učení o dokonalém univerzálním náboženství rozumu, spojeném se sociálním eudaimonismem, učinili základem tajné organizace elitních křesťanů Christenbund. Členové, kteří platili pravidelné příspěvky, usilovali především o náležité osvícení kněžského dorostu v litoměřickém semináři. Jak silná byla „strana“ kolem Bolzana, to ukázala nakonec agitační činnost za revoluce 1848, kde se už zcela nepokrytě křesťanství redukovalo na světonázorový základ zcela imanentistické proměny světa v duchu „zdravého rozumu“, tj. pokroku, socialismu, za vedení člověka revolucionáře jménem Ježíš. Bolzanismus v Čechách vykazuje v této své pozdní formě mnoho společných rysů s teoriemi utopických socialistů a přes svůj racionalistický charakter není v praxi valně vzdálen třeba saint-simonismu. Za nedorozumění nutno považovat patočkovský protiklad Bolzano : Jungmann, který se klade s jasnou tendencí probolzanovskou. Jde o otázku pojetí tenkrát se obrozujícího národa, pro niž Patočka spatřoval správnou odpověď v Bolzanově smířlivé harmonizaci vztahů mezi Čechy a Němci v jedné, nedílné vlasti. Zajisté – pokud bychom Bolzanovo stanovisko chápali jako projev osvíceného patriotismu v protikladu k ničivě centripetálnímu nacionalismu herderiánských romantiků – úsilí reprezentovanému v Čechách právě jungmannovci –, bylo by jen správné přiklonit se, byť se zpožděním jednoho a půl století, k patriotismu. Tento patriotismus svými kořeny tkví v půdě středověké Svaté říše římské a je – na rozdíl od nacionalismu – především antiegalitářský, což znamená: milované vlasti přeje přítomnost nejlepších duchů, nejzdatnějších dělníků, nejnadanějších umělců bez ohledu na jejich národnost, a zasazuje se tedy za maximální otevřenost hranic. V projekci hospodářské ideální patriotismus předpokládá proto i svobodný trh vybudovaný na mezinárodních obchodních a kulturních vztazích. Bolzano byl ovšem dalek takového klasicky liberalistického pojetí patriotismu. Jeho ideálem bylo vytvoření národnostně nediferencovaného, egalitářsky „ekumenizovaného“ kolektivu lidí racionálně zapojených do plnění generálního plánu výstavby obecného blaha, plánu ztotožněného s nejvyšším mravním zákonem, jehož strážci se měli stát právě členové elitního Christenbundu. Z této koncepce dále logicky plyne, že pokud byl takový projekt vázán na jednu zemi, musel být jeho zdar zajištěn hermetickým uzavřením prostoru před rušivými vlivy zvenčí. Ideálem a cílem byla ovšem jeho globalizace.
Ukázka elektronické knihy
103