98
tu holku prodávám, a sociálka řekla, že už jsem prostě, i doktorka řekla, že prostě budu mít poporodní trauma, mám z tý holky. […] Já jsem prodělala, já jsem měla ty trauma porodní, jsem to měla dva roky.“ Olívie Paní Olívie se o svou dceru nestarala a nechala uspokojování potřeb své dcery na své matce, se kterou žila v jedné domácnosti. Její mateřská identita se dále nerozvíjela a paní Olívie popisuje současný vztah s dcerou takto: „Já jsem jí nepovažovala jako dceru, já jsem cejtila, jako by to byla moje sestra, víte. Já jsem jí ne to, nevychovávala a bydlela jsem pořád u mámy s nima.“ Olívie Jiným příkladem toho, jak zdravotní stav žen ovlivňoval prožívání mateřské identity, byla situace paní Amélie, která v důsledku užívání léků na epilepsii nemohla kojit své dítě, přestože to bylo jejím přáním. „Ale těšila jsem se, že ho budu kojit, toho kluka. A nikdy mi to neřekli, že nebudu, jo? A pak říkala doktorka, že nebudu, že mám, mlíka je hodně, ale ty léky [na epilepsii], který tomu jako vaděj.“ Amélie Kojení představovalo pro paní Amélii důležitou součást mateřských úkonů, proto cítila, že jako matka v této činnosti neobstála.
7.1.2.2 Vědomí vlastního postižení Mezi vnitřní faktory ovlivňující prožívání mateřské identity žen s mentálním postižením patřilo i vědomí vlastního postižení. Míra vědomí si vlastního postižení a schopností se pohybovala od minimální po značnou. Jedna z dotazovaných žen popsala, jak jí vědomí vlastního postižení ovlivnilo v rozhodnutí vzdát se dcery. „[…] takhle to bylo řešení, důvodem, proč to tak je, že cítím se být rodič, já nevím, jestli on je zodpovědnější víc než já, protože já bych dokázala své dceři ublížit, že o sobě vím, že něco ve mně je a já to ze sebe nedokážu prostě, já vím, že jsem třeba nebezpečná holka, která by dokázala opařit svou holčičku, protože vím, že něco ve mně prostě je. Nedokážu to v sobě, prostě rozumíte? Člověk, který na tom není zdravotně tak jako já, tak všechno jako […] vy si myslíte, že já jsem zdravá. Že dokážu všechno, ale prostě já se nedokážu o sebe postarat, natož ještě o dítě. Ve mně něco je, já jsem asi nějak nemocná, já prostě bych to nezvládla. Práci mi nikdo nedal, protože na mě se dívaj jak na postiženou holku. […] A to dítě? Logicky […] Já vím, že bych dceři zničila život, ale nechtěla jsem si ji pustit k tělu, protože vím, že bych jí ublížila.“ Pavla Většina žen nemluvila o postižení jako takovém, ale popsala určité aspekty svého postižení, které ovlivňovaly jejich schopnosti. Tyto ženy
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265654
99
nežily se svými rodinami plně nezávislý život, protože potřebovaly podporu v různých oblastech života. Ženy například hovořily o potřebě podpory v hospodaření s penězi, při jednání s institucemi či o pomoci s vařením. Nejintenzivnější podporu nejen formou rady, ale i praktické pomoci, potřebovaly poté, co se dítě narodilo. Získat nové dovednosti péče o novorozence bylo pro většinu žen náročné. „S péčí pomoci, jak bych to řekla, nevěděla, jak ho mám oblíknout. […] Koupaly jsme ho obě s maminkou, mu myla hlavičku, já mu myla tělíčko.“ Amanda „Asi ten začátek, protože jsem v tom podstatně plavala, bylo to hodně náročný, no.“ Emílie S přibývajícím věkem dětí bylo častým problémem žen učit se s dětmi do školy a/nebo řešit výchovné potíže. Výchovné problémy u dvou dospívajících dětí byly tak závažné (konzumace alkoholu, užívání drog, záškoláctví), že se staly důvodem pro odebrání dětí z péče matek s mentálním postižením.
7.1.2.3 Pocit připravenosti na mateřství Důležitým vnitřním faktorem byl také pocit připravenosti dotazovaných žen na mateřství. Většina žen neměla potřebné znalosti o lidské reprodukci, průběhu porodu a správné péči o novorozence. To vedlo u žen ke strachu a úzkostem, pociťovaným v průběhu těhotenství. Jedna z žen vypověděla, že se v těhotenství necítila připravena na přijetí výchovných úkolů vůči svému dítěti. „Víceméně […] jsem se na to necítila. Ale smířila jsem se s tím, že to tak prostě má být.“ Monika Jiná z dotazovaných žen popisuje, jaké informace týkající se péče o dítě se jí dostaly od rodiny a v průběhu školní docházky: Tazatelka: „Když jste chodila Vy do školy, dozvěděla jste se něco o péči o dítě?“ Jaroslava: „Jako já, když jsem chodila na základku, jo?“ Tazatelka: „Chodila jste na základní školu a ještě někam jste chodila?“ Jaroslava: „Do učňáku, no.“ Tazatelka: „A někde v těch školách jste se dozvěděla něco o péči o dítě?“ Jaroslava: „No až asi v osmičce, no.“ Tazatelka: „A stačily ty informace?“ Jaroslava: „Vůbec.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265654
100
Tazatelka: „Trochu se usmíváte.“ Jaroslava: „Tak nám doma nic neřekli, to se styděli o tom mluvit.“ Tazatelka: „Rodiče teda taky ne?“ Jaroslava: „Vůbec. Nám spíš řekli cizí než […]“ Tazatelka: „Myslíte, že je to dobře, nebo špatně?“ Jaroslava: „Asi dobře.“ Tazatelka: „Že to byli ty cizí, že rodiče neříkali.“ Jaroslava: „Asi jo.“ Tazatelka: „A proč?“ Jaroslava: „Mně to přijde takový blbý.“ Nedostatečné znalosti se některé ženy snažily doplnit prostřednictvím internetu či knih, ale pro většinu žen nebyl tento zdroj informací dostupný kvůli problémům se čtením vyplývajícím z jejich postižení.
7.1.2.4 Hodnotové postoje/spiritualita Mezi vnitřní faktory ovlivňující prožívání mateřské identity žen patřily i hodnotové postoje/spiritualita žen. Náboženské vyznání bylo zmíněno jednou ženou, která kvůli němu nepodstoupila potrat, byť jí to partner doporučoval. Jaroslava: „Ano. To jsem si vydupala. No řekla jsem, že nikdy nepůjdu, já jsem nábožensky, tak to je jako kdybych ho zabila.“ Tazatelka: „Jste věřící?“ Jaroslava: „Ano.“ Dotazované ženy vyjadřovaly důležité hodnoty v odpovědích na otázku, co si přejí pro svou rodinu do budoucna. Příkladem je výpověď paní Irmy: „No hlavně to zdraví. […] To já nevím, aby si našli nějaké bydlení a to. […] To zdraví hodně a to bydlení.“ Irma Nejčastěji pro své děti ženy usilovaly o zdraví, vzdělání, vhodnou práci, bydlení a hodného partnera.
7.2 Slovo závěrem V oblasti vnitřních faktorů ovlivňujících prožívání mateřské role ženami s mentálním postižením mělo významnou roli zdraví žen. Celkem osm žen popsalo, že mělo zkušenost s depresemi. Horší zdravotní stav u rodičů s mentálním postižením byl potvrzen v britské studii Emersona et al. (2015). Do této studie bylo zapojeno 14 371 osob ve věku mezi
Ukázka elektronické knihy