„,Takže teď budeme zase čekat,‘ poplácal mě po rameni Max. ,Ale jinak ti gratuluju, tatínku!‘ Na přístrojích byla dcerka připojená měsíc. Během té doby jsem se připravoval na stěhování do Minsku a pochoval jsem ženu. Zní to možná podivně, ale pohřeb se mi líbil. Obřad byl velmi klidný a důstojný. Nikdo nekřičel a hystericky nebrečel. Už si nevzpomínám přesně, ale měl jsem dojem, že otec Sergij pronesl jakási prostá a velmi srozumitelná slova…“ „Sašo,“ zašeptala Taťána Alexejevna, „odpusťte prosím! Jsem stará můra! A máte pravdu – věčně se hrabu ve věcech, do kterých mi nic není…“ „Ale ne… to nic… nelamte si s tím hlavu…“ Seděli jsme v předsíni. A mlčeli. Já a moje sousedka. Osvětlovala nás jediná slabá žárovka. Chvíli jsme ještě neříkali nic, ale pak Taťána Alexejevna kdovíproč pronesla: „Jste silný člověk, Sašo. Ono je těžké si vůbec jen představit, co jste musel prožít…“ „To jsou hlouposti…“ „Ale ne, věřte mi! V životě jsem viděla ledacos. A chápu, co asi teď cítíte…“ „Možná… To nevím… Poslyšte, ale chtěl jsem se vás zeptat na něco jiného…“ „No prosím.“ „Chtěl jsem se zeptat… Jak jste se dostala do lágru?“ „A jak víte, že jsem byla v lágru?“ „Sama jste mi to vyprávěla.“ „Opravdu…? Tak to si vůbec nepamatuju…“ „Hned ve dvaačtyřicátém? Když přišly ty seznamy?“ „Takže o seznamech jsem vám vyprávěla taky?“ „Jistě.“ „To ne, ve dvaačtyřicátém mě nechali na pokoji. Nestalo se nic. Žila jsem jako dřív. Běž do práce, Táňo, no tak běž, co stojíš?!“
( 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265635
Taťána Alexejevna tedy dál pracovala na lidovém komisariátu zahraničí a po setkání s jakýmsi velvyslancem jí Lozovského tajemník (jehož rukopis přímo nenáviděla) na stůl hodil záznam rozhovoru. Potlačila vlastní vzrušení a začala přepisovat další, kdovíkolikátý interní dokument: SCHŮZKA SE ŠVÉDSKÝM VELVYSLANCEM ASSARSSONEM 6. července 1942
Assarsson se dost kroutil a moc se do debaty na tohle téma nehrnul. Řekl, že fašistům taky nedůvěřuje, a pak prohlásil, že si se mnou chce promluvit o jiném, obecnějším problému. Římský papež švédskou vládu požádal, aby se obrátila na vládu SSSR s návrhem získat za prostřednické pomoci Vatikánu pro všechny zainteresované informace o životních podmínkách sovětských válečných zajatců v Německu a italských a německých válečných zajatců v SSSR. Papež je si jist, že německá vláda zareaguje pozitivně, a doufá v kladnou odpověď i od vlády SSSR. Assarsson dodal, že jeho velvyslanectví by se rádo stalo prostředníkem v této věci a že předpokládá, že dohoda v podobné otázce by zapůsobila velmi dobrým dojmem, protože jde o záležitost humanitární a všelidskou. Odpověděl jsem Assarssonovi, že jeho prohlášení budu tlumočit své vládě, ale že podle mého osobního názoru je takovýto návrh nepřijatelný. V daném případě totiž nemáme co do činění s normální vládou, ale s bandity a vrahy, kteří trýzní, mučí a vraždí válečné zajatce, staré lidi, ženy i děti. Tito zabijáci porušují veškeré normy mezinárodního práva, ale přitom jsou vždy ochotni toto mezinárodní právo využít ve svém zájmu. Vyslovil jsem pochybnost, že by sovětská vláda na takový návrh přistoupila, protože s těmito gangstery nelze mít co do činění ani vatikánským prostřednictvím.
( 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265635
Assarsson mě začal přemlouvat, že přistoupit na podobný návrh Svatého otce je v našem zájmu, i kdyby důvody zločinů německých fašistů byly jakékoli, protože takto bude možné získat informace a postoupit je těm ruským rodinám, které chtějí vědět, v jakých podmínkách žijí jejich blízcí. Na to jsem mu odpověděl, že nám útrapy sovětských lidí také leží na srdci, ale že s vrahy, stojícími v čele Německa, jednat nelze, protože na případný náš dotaz můžou odpovědět, že občan ten a ten žije, a přitom dobře vědí, že ho gestapáci zabili už před mnoha měsíci. Assarsson mě začal přesvědčovat, že to je podružnost, a že pokud bychom souhlasili, byla by to velká věc všelidského dosahu. Odpověděl jsem, že o podružnost rozhodně nejde a že je to otázka zcela zásadní. Když hitlerovská vláda vraždí válečné zajatce po statisících a vyhlazuje civilní obyvatelstvo, tak s ní nelze navazovat naprosto žádné kontakty. Znovu jsem akcentoval, že to je můj osobní názor, a slíbil jsem, že švédský návrh předložím své vládě. Při loučení Assarsson poznamenal, že ode mě odchází zklamaný. Tím schůzka skončila.
Na nějakou nudu Taťána čas rozhodně neměla. Pracovala v továrně či spíše manufaktuře na státní tajemství. Lozovského tajemník za ní přicházel znovu a znovu, podával jí další papír a dával deset minut na sepsání „všeho o všem“. Taťána Alexejevna si jen promnula oči a pracovala dál. Den po dni přepisovala na stroji další a další dokumenty a na jejich základě se pokoušela získat představu o tom, v jakých podmínkách asi žije její muž.
( 100 Ukázka elektronické knihy