„Tady jsme krátcí, zubatá byla rychlejší,“ pronesl jiný záchranář, když zakryli plachtou pána domu. „Všichni zůstaňte na svých místech. Nikdo nesmí odejít. Musíme zachovat stopy. Policie tu bude hned.“ Během pár minut se ozvalo houkání policejních vozů. Trvalo několik hodin, než zmapovali terén, posbíraly veškeré stopy a vyslechli svědky. Od muže, který v době neštěstí stál po pravici Antonia, se vyšetřovatelé dozvěděli, že majitel pušku původně nabil pro Lucii. Ta na poslední chvíli odběhla. Antonio pak vystřelil sám. „Proč odběhla?“ „Nevím, možná telefonovat, nebo na toaletu.“ Kriminalisté ještě chvíli pokračovali ve své rutinní v práci. Všechny nábojnice, stejně jako roztříštěnou pušku, uložili do připravených sáčků a boxů. „Co nám k tomu můžete říct?“ zeptal se vyšetřovatel Lucie. „Vůbec nic nechápu.“ „Řekněte mi přesně, co předcházelo tomuto neštěstí?“ „Párkrát jsem vystřelila a podala pušku Antoniovi, aby ji nabil. Podával mi ji připravenou ke střelbě. Bylo však nutné, abych vyřídila důležitý telefonát. Pušku jsem mu vrátila s tím, že se hned vrátím. Poodešla jsem, abych slyšela při telefonování. Najednou to prásklo a katastrofa je na světě.“ „Hm, to je zajímavé. Máte tady nějaké nepřátele?“ „Snad ne? Proč se ptáte?“ „Jen tak pro úplnost.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265579
„Nevím o nikom, s kým bych nevycházela. Modeling je má práce. Nemohu si dovolit, aby mě někdo nenáviděl. Negativní emoce se šíří a jsou nakažlivější než infekce.“ „Vidím, že máte přehled.“ „Víte, v naší branži musíme umět rozlišit práci od emocí. Nemůžeme si dovolit se dojímat při úspěchu, plakat při propadáku. Jde se dál a člověk musí o to víc zabrat.“ „Co pro vás znamenal pan Doretinni?“ „Je to velký přítel, promiňte, vlastně byl. Není jednoduché si na takové neštěstí zvyknout.“ „Ano, chápu. Tady mi podepište protokol. Buďte na sebe opatrná,“ podíval se na ni starostlivě. „Máte na mysli něco konkrétního?“ „Celý plán mohl být namířený proti vám.“ Zůstala na něho překvapeně zírat: „To myslíte vážně?“ „Zatím se jen domnívám. Musíme všechno prozkoumat, ale žádná zbraň nebouchne sama od sebe.“ „Myslíte si, že mě někdo chtěl zabít?“ zeptala se zděšeně. „Nemůžeme to vyloučit. Měla byste odjet domů.“ „Opravdu jsem obklopená tak silným nebezpečím?“ „Může být. My vyhodnotíme všechna fakta. Dáme vám vědět.“ „Brzy odjedu domů do Prahy. Děkuji vám za varování.“ „Odjeďte ještě dřív, než se něco dalšího stane. Doufám, že brzy chytíme pachatele. Budeme vás informovat.“ „Umíte krásně anglicky,“ lehce se usmála na policistu.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265579
„Jo, angličtina světem vládne. Abychom to nezamluvili. Skutečně odjeďte domů.“ Přehlídka už byla stejně u konce. Lucie uposlechla rady sympatického policisty. Sehnala letenku a odjela na letiště. S Petrem do sebe málem vrazili. „Co tady děláš?“ vyhrkla vyděšeně. „Totéž co ty. Letím domů.“ „Pořád se nemůžu z té hrůzy vzpamatovat.“ „Já taky ne. Antonio byl milý, slíbil mi další práci. Nevím, co si teď počnu,“ sténal Petr. „Možná byl na tebe milý až moc,“ řekla ledově. Petr se otřásl. „Jak to myslíš?“ „Nebo ty na něho? Možná byla náklonnost vzájemná?“ sledovala Petra ostřížím zrakem. „Co blázníš?“ „Není to snad pravda?“ „Odkud to víš!“ „Cvrlikali si to vrabci na střeše.“ „Nesmysl, nikdo o nás nemohl vědět.“ „To si jenom myslíš!“ „To jsou jenom kecy! Vymýšlíš si,“ zrudnul. „Vím svoje, chováš se jako děvka,“ řekla opovržlivě. „Takhle to není,“ řekl zoufale. Seděli už po odbavení v hale. Rozhlédl se kolem. Jen jedna rodinka se zabývala dítětem, které
100 Ukázka elektronické knihy