Chtěl jsem utéct na zahradu, ale někdo šel po schodišti, které jsem si vybral. Honem jsem tedy vyběhl ještě o patro výš. Zdálo se, že odsud už nevede žádná cesta dál. Vešel jsem tedy do místnosti plné malých kanystrů s nějakou tekutinou. Otevřel jsem okno a vylezl po okapu až na střechu, skalpel v zubech. Zatímco jsem šplhal, snažil jsem se nedívat dolů pod sebe. Usadil jsem se za komínem a rozhlédl se do všech světových stran. Jeden by tomu nevěřil, ale v tomto světě byly jen čtyři. Dotkl jsem se ostřím skalpelu bříška ukazováčku. Na prstu se mi okamžitě objevila kapička krve. V dálce zahřmělo. Otřásl jsem se chladem. Těsně kolem mě prosvištěla vlaštovka. Dýchal jsem zhluboka, abych se uklidnil. Nemohl jsem však dlouho otálet. Brzo mě mohou najít, navíc se mi začínalo dělat špatně z kouře vycházejícího z komína. Pevně jsem sevřel skalpel a přiložil jeho špičku k prohlubni v mé lebce. Život je tam, kde se nachází vědomí.
96 / 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265276
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265276
Kapitola osmá
NÁVRAT 2/2
Svět měl zase ty správné barvy. Nohy mi omýval jemný příliv. Plnými doušky jsem si užíval slaného mořského vzduchu a pozoroval vycházející slunce. Cítil jsem se opět šťastný. Po mé levé straně se ozvalo zašplouchání. Stál tam Reg a právě si zapaloval doutník. „Nebudeš tomu věřit, parde,“ vyfoukl fialový kouř vonící po grilovaných sasankách, „ale chyběls mi.“ Usmál jsem se. Po pravici se mi zjevila Darja. „Chyběl jsi nám oběma,“ řekla a já se hned ztratil v jejích velkých očích. „Báli jsme se, že se nevrátíš.“ „Já chvíli taky.“ Sledovali jsme slunce stoupající na obloze jako velká mýdlová bublina. Nad námi zakřičelo prolétající hejno racků a zformovalo se do tvaru potrhané palačinky. „Poslyš, Lobe,“ ozval se Reg spíš zvědavě než znepokojeně. „Co jsou tihleti zač?“ Ukázal žhoucí špičkou kamsi přes rameno. Otočil jsem se a spatřil zástup snad stovky stvoření všech barev a tvarů. Viděl jsem dva nebo tři pavouky, několik kober, štíra, lva, 98 / 99
Ukázka elektronické knihy