farmaceut nebo jako by jeho složení někdo konzultoval s lékařem. Cítila napětí v celém těle a uvažovala, co by měla udělat. Mohla zavolat Hansi Fastovi a vyslechnout si další výklad o tom, jak se takoví broukálci chovají. Do toho se jí ani trochu nechtělo. Místo toho zkompletovala svou zprávu a zavolala Mikaelu Blomkvistovi. Když už s tím začala, může klidně pokračovat. Catrin Lindåsová seděla v Mikaelově chatě na Sandhamnu a snažila se dát dohromady úvodník pro Svenska Dagbladet. Ale ani trochu jí to nešlo. Nic ji nenapadalo, všechny hořící termíny už jí lezly krkem a neměla chuť mít pořád na všechno názor. Vlastně už jí lezlo krkem úplně všechno kromě Mikaela Blomkvista, což bylo samozřejmě poněkud hloupé. Zrovna teď si ale nemohla pomoct. Měla by odjet domů a postarat se o kočku, zalít kytky a vůbec projevit trochu samostatnosti. Jenže se k tomu nedokázala přimět. Jako by ji k němu někdo přilepil, a kupodivu — zatím se ani nepohádali, jenom se milovali a dlouhé hodiny si povídali. Mohlo to samozřejmě být tím, že do něho byla kdysi trochu zamilovaná, stejně jako všechny mladé novinářky v té době. Ve skutečnosti však byla Catrin přesvědčená, že z větší části šlo spíš o to překvapení — o sílu toho dokonale nečekaného. Byla si jistá, že jí Mikael pohrdá a chce ji ponížit, proto se chovala defenzivně a arogantně, jako ostatně často, když se cítila pod tlakem. Proto ho ze své kanceláře chtěla co nejrychleji dostat ven. Pak ale v jeho očích postřehla něco jiného, jakýsi hlad, jako u vyhladovělého mnicha, a to ji přemohlo. Stala se opakem toho, jak ji lidé viděli, za jakou ji považovali, a nestarala se ani o to, že se v kanceláři mohl náhle objevit někdo z kolegů. Jedno duše se na něho vrhla s nenasytností, která ji samotnou ještě 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265270
pořád překvapovala. Potom šli ven a lili do sebe víno, ačkoli ona do sebe jinak nelila nikdy nic. Pozdě v noci dojeli taxičlunem na Sandhamn, svalili se v jeho chatě a od té doby nechávali dny jen tak plynout, nic moc nedělali, jenom leželi stulení v posteli, posedávali spolu v zahradě nebo si vyrazili na Mikaelově motorovém člunu na moře. Přesto se bránila považovat to za cokoli vážného, a zatím Mikealovi neřekla jediné slovo o tom, co bylo v jejím životě skutečně zásadní — o strachu, který ji nikdy neopouštěl —, a zítra ráno chtěla odjet domů. Nebo možná už dnes večer. Ovšem totéž tvrdila i včera a předevčírem. Zůstala — a teď bylo pondělí, půl jedenácté dopoledne, vítr pěnil mořskou hladinu a ona se dívala na oblohu. Nervózně se tam tetelil zelený drak. Vtom se vedle ní ozvalo zabzučení. Mikaelův mobil. Mikael si šel právě zaběhat a Catrin se samozřejmě o jeho mobil vůbec nechtěla starat. I tak se ale podívala na displej. Stálo tam „Fredrika Nymanová“. To musí být ta patoložka, o které mluvil. A tak hovor přijala. „Mikaelův telefon,“ řekla. „Chtěla bych mluvit s Mikaelem.“ „Šel si zaběhat. Můžu mu něco vyřídit?“ „Řekněte mu, ať mi zavolá,“ odpověděla patoložka. „Vyřiďte mu, že mám výsledky testů.“ „Jde o toho žebráka v tlusté bundě?“ „Ano.“ „Víte, že jsem se s ním setkala?“ „Vážně?“ Catrin v jejím hlase postřehla zvědavost. „Vrhl se na mě,“ řekla. „Promiňte, ale kdo jste?“ „Jsem Catrin, Mikaelova kamarádka.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265270
„A co se stalo?“ „Přišel ke mně na Mariánském náměstí a křičel.“ „Co vám chtěl?“ Catrin litovala, že vůbec něco řekla. Vybavil se jí ten děsivý pocit, jako studený závan z minulosti. „Chtěl mluvit o Johannesu Forsellovi.“ „O ministrovi obrany?“ „Zřejmě na něho chtěl nadávat jako všichni ostatní. Ale já jsem odtamtud radši co nejrychleji zmizela.“ „A nemáte představu, odkud mohl být?“ Catrin byla přesvědčená, že to Fredrika moc dobře ví. „To netuším,“ odpověděla. „O jakých výsledcích jste to mluvila?“ „Bude lepší, když to řeknu přímo Mikaelovi.“ „Ano, to bude lepší.“ Zavěsila. Najednou ji přepadl strach a začala na žebráka vzpomínat. Jak klečel u sochy na náměstí a ona při pohledu na něj měla pocit déjà vu, jako by se vrátila do svých dětských let. Možná se na něho trochu nervózně pousmála. Tak, jako se dřív usmívala na všechny otrhané ubožáky. Každopádně to ten muž musel pochopit jako výzvu. Vyskočil, popadl klacek, který ležel vedle něho, kolébavě se k ní vydal a křičel: „Famous lady, famous lady.“ Catrin překvapilo, že ji poznává. Ale pak došel blíž a ona spatřila pahýly prstů, skvrny ve tváři a zoufalství v jeho očích, zažloutlou pleť. Najednou zůstala jako ochrnutá a nemohla se hnout z místa. Teprve když ji chytil za rukáv a začal blouznit o Johannesu Forsellovi, se jí podařilo vyškubnout a utéct. „A vůbec si nepamatuješ, co říkal?“ ptal se Mikael. Řekla, že to byly jen obvyklé žvásty. Ale možná to tak úplně nebylo. Jeho slova se jí v duchu vracela a ona je teď už nevní100
Ukázka elektronické knihy