„Nezajímá,“ vyštěkl Kell a začal nervózně přecházet sem a tam. Byl rozervaný mezi vyčerpáním a vztekem, tělo ho bolelo, ale nervy v něm rudě žhnuly. Holland byl přitom tak nesnesitelně klidný, jako by ani nebyl přikovaný ke zdi. Jako by spolu stáli v královské komnatě a nedělila je od sebe kovová mříž žalářní cely. „Co vlastně chceš, Kelle? Omluvu?“ Kell cítil, jak v něm narůstající vztek konečně vybuchl. „Co chci? Chci zničit démona, kterého jsi ty osvobodil. Chci ochránit svou rodinu. Chci zachránit svůj domov.“ „To samé jsem chtěl i já. Dělal jsem jen to, co jsem musel…“ „Nelži,“ zavrčel Kell. „Když ještě vládli Daneovi, možná tě ke všemu přinutili, ale tentokrát to byla tvoje volba. To ty ses rozhodl, že Osarona vysvobodíš. Dobrovolně ses stal jeho nádobou. Dobrovolně jsi mu dal…“ „Život není tvořen rozhodnutími,“ přerušil ho Holland, „ale obchody. Některé jsou dobré, jiné horší, ale každý tě něco stojí.“ „Ty jsi prodal bezpečí mého světa…“ Holland se náhle zapřel do okovů, a i když nezvedl hlas, všechny svaly v jeho těle se napnuly. „A co podle tebe udělal tvůj Londýn, když přišla temnota? Když Osaron strávil svou magií svůj vlastní svět a hrozilo, že ten náš strhne s sebou? Prodali jste bezpečí našeho světa za své vlastní, zamkli jste dveře a nechali nás uvězněné mezi zuřícím příbojem a skalami. Jaký je to pocit, ocitnout se na našem místě?“ Kell sevřel svou vůlí Hollandovu lebku a cuknul jí proti zdi. Hol land dal najevo bolest jen zaťatou čelistí a rozšířeným chřípím. „Nenávist je silná,“ procedil skrz zuby. „Té se drž.“ V tu chvíli si Kell skutečně nepřál nic jiného. Chtěl pokračovat, chtěl slyšet praskání kostí, chtěl vidět, jestli by dokázal Hollanda zlomit stejně, jako on zlomil jeho v Bílém Londýně. Věděl ale, že Hollanda nezlomí.
101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265253
Holland už totiž zlomený byl. Bylo to zřejmé nikoliv z jeho jizev, ale ze způsobu jeho řeči, z toho, jak se obrnil proti bolesti, s jejíž blízkostí a hloubkou byl až příliš důvěrně obeznámen. Uvnitř byl prázdný už dlouho předtím, než přišel Osaron. Byl to muž, který se ničeho nebál, v nic nedoufal a neměl co ztratit. I tak Kell na okamžik své sevření ještě zesílil – ze zloby a zášti – a cítil, jak Hollandovy kosti pod tlakem sténají. A pak sám sobě navzdory povolil.
102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265253
KAPITOLA TŘETÍ
PODL E H NOU T, N EBO BOJOVAT
I Když Alucard zaslechl otevírání dveří, snil zrovna o moři. Nebyl to hlasitý zvuk, ale působil velmi nepatřičně a byl v jasném rozporu se sprškami mořské vody a letním křikem racků. Přetočil se na bok a ztratil se ještě na okamžik v oparu spánku. Tělo ho bolelo z turnajových soubojů a hlavu jako by měl plnou hedvábí. A pak krok a zapraskání dřeva pod dotykem podrážky. Náhlá a velmi hmatatelná přítomnost dalšího člověka v komnatě. V Rhyově komnatě. Princ byl přitom stále ještě v bezvědomí a ne ozbrojený ležel vedle něj. Alucard se jediným plynulým pohybem vymrštil na nohy. Voda ze sklenice na nočním stolku přitom vyletěla do vzduchu a sotva se dotkla jeho dlaně, proměnila se v dýku. „Ukaž se.“ Alucard svíral ledový střep v bojovém postoji, připraven udeřit, zatímco vetřelec se dál pomalu blížil k lůžku. Místnost se nořila v šeru a jediná lampa hořela přímo za mužovými zády a zahalovala ho stínem. „Lehni, pse,“ ozval se nezaměnitelný hlas. Alucard tiše zaklel a s bušícím srdcem ztěžka dosedl na pelest postele. „Kelle…“ Antari vystoupil ze stínu a světlo konečně ozářilo jeho pevně semknuté rty a zúžené oči, jedno modré, druhé černé. Co však upoutalo
103 Ukázka elektronické knihy