Svobodinger-zlom.qxd5.8.201918:39Stránka104
to snad bůh křesťanů, i když si žádné obětiny nebere? Dávat něco zadarmo, tomu se dá jen těžko věřit. Megara se vrátila. „Kde jsi vlastně ráno byl? Neviděla jsem tě tu.“ Upřela na mě zorničky tak světle modré, že se ztrácely v bělmu jejích očí. „Ráno?“ V hlavě jsem lovil výmluvy, ale unikaly mi jako divoká zvěř, kterou jsem nedokázal lapit. „Ráno jsem se byl projít směrem k údolí.“ „Kolem obydlí křesťanů?“ „Ano, tam. Je to smutné, co se jim stalo.“ „Smutné? Ty si neuvědomuješ, že to oni mohli za to, co se tu děje?“ „Jsi si tím skutečně jistá?“ „Ano! Nyní jsme se konečně zbavili poskvrny. Měl bys děkovat bohům, že nám je pomohli vyhnat. A musím ti říct: Proserpíně se nelíbilo, že jsi ji ošetřoval ty.“ Její slova mě upřímně překvapila. „Proč ne?“ „Protože ví, že ses přátelil se Simeonem. Bojí se, že v tom máš také prsty.“ S těmi slovy odešla. Už dříve jsem tušil, že už tu nejsem vítaný, ale nyní o tom nebylo pochyb. Edvard hodil nůž na stůl. „Chtěl jsi po mně důkaz. Mám ho,“ oznámil mi. „Kde jsi to našel?“ Nůž jsem si pečlivě prohlížel. Byly na něm malé kapky zaschlé krve, okem sotva patrné. „U Tanzera v pokoji,“ řekl prostě. „Co jsi tam dělal? Proč jsi tam vůbec chodil?“ „Zkrátka mám podezření, že ji zabil on! Vždyť už jsem ti to říkal!“ Přecházel po pokoji. Mnul si spánky. Pozoroval jsem jeho žilnaté ruce s výraznými hubenými klouby, které působily až hranatě. „Víš, co se bude dít, až to nahlásíš policii, ty troubo? Budou si myslet, že jsi mu to tam podstrčil ty! Po tom, co to tady snad tisíckrát prohledali a nenašli to!“ Zatvářil se vyděšeně. – 104 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265016
Svobodinger-zlom.qxd5.8.201918:39Stránka105
„Ty si to ale nemyslíš, že ne?“ Podíval se mi přímo do očí. Šlachy na krku mu vystupovaly vysoko pod kůží, stejně tak jako Adamovo jablko, které bylo tak vysoko, že jsem ho chtěl zastrčit zpátky dovnitř krku. „Nemyslím si to.“ Nevím, co jsem si myslel. Vůbec jsem se v tom nedokázal zorientovat. Chtěl jsem být na jeho straně a podpořit ho. Po smrti Jenovéfy jako by zmizelo něco, co mezi námi stálo. Mohl jsem se k němu konečně přiblížit. Seběhli jsme dolů a zavolali policii. Když přijeli, pověděl jim Edvard celý příběh. Stáli jsme v jídelně. Já, Edvard, Konrád a jeho pomocník Konečný. Edvard mluvil překotně. Nervózně. „Měl jsem takový zlý pocit, takové tušení, víte. Tanzer… Třeba to s Jenovéfou táhnul a možná to s ním chtěla ukončit, a tak ji zabil. To je moje teorie. To si myslím. No, a tak jsem si řekl, že to všem dokážu. Že on je ten vrah. První věc, která mě napadla: prohledat jeho pokoj. Třeba policie něco vynechala. Třeba. Člověk nikdy neví. Nevíte ani, kdo jsou ti, kteří bydlí ve vašem vlastním domě. Počkal jsem si, až bude Tanzer u otce pracovat na nové knize a až bude Penelopa pryč – víte, ona vždycky na celý den zmizí někam za Svobodnými ženami –, a pak jsem se vydal do jejich pokoje. Dveře nebyly zamčené. Prohledal jsem všechny zásuvky – mimochodem, zjistili jste si, kdo je na těch fotografiích, které mají Tanzerovi nahoře v komodě? A pak mi to došlo. Co je jediná věc, o kterou se policie nebude zajímat? Místo posvátné! A tak se ptám, pročpak jste neprohlédli veliký dřevěný kříž nad postelí? Že by snad z bázně před Bohem? Pokud byste ji překonali, našli byste v něm dutinu a v té dutině tenhle nůž.“ Konrád na to reagoval pozvednutím obočí a mlčením. Nůž si dlouze prohlížel. Prekérní situace pro policii, že jim předmět doličný takhle unikl poté, co dům snad tisíckrát prohledali. Ale Konrád si zachoval důstojnost a řekl: „Musím se postavit za dobrou práci – 105 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265016
Svobodinger-zlom.qxd5.8.201918:39Stránka106
a schopnosti svých podřízených, a proto se mi těžko věří, že bychom ten nůž přehlédli. Nicméně, mohlo se to stát. V tom případě vám, pane Kerne mladší, děkuji za pomoc při vyšetřování. Pokud ovšem vyjde najevo, že tam ten nůž nikdy nebyl, vyvodím z toho důsledky, to si buďte jisti.“ Konrádův konverzační tón byl v přímém rozporu s vážností výhrůžky. „A také bych vás všechny rád varoval před vzájemným obviňováním – to nechte prosím na policii. A verdikt na soudci.“ Nález nože atmosféru v domě ještě zhoršil. Nechtěl jsem tu být, ale jako by mě v domě něco nevysvětlitelného drželo. Nedokázal jsem odejít. Neměl jsem kam. Tohle byl můj domov. Jediný domov, který jsem znal. Kromě toho se právě tady skrývala odpověď na všechny ty otázky, které mě tížily. Co se stalo Jenovéfě? Co se děje mně? Proč ty sny a výpadky paměti? Na to, že bych měl dopsat nálezovou zprávu, jsem neměl ani pomyšlení. Seděli jsme u snídaně v napjatém tichu. Zleva, z místa doktora Kerna, se ozývalo hlasité mlaskání. Jindy příjemný pach vajec na másle a klobásy mi dnes zvedal žaludek. Ovesná kaše s meruňkovou marmeládou mi na ten den měla stačit. V duchu jsem si přehrával včerejší Edvardův rozhovor s policií. Konrád se postupně každého zeptal, jestli ten nůž poznáváme. Nikdo ho nepoznal. Policista pak každému položil ještě několik otázek, odnesl si vražednou zbraň a s Konečným odešel. Nikoho neobvinil, nikoho nezatkl. Nikdo se neodvážil promluvit o včerejším nálezu corporis delicti. Oči byly upřené na Tanzera, který měl před sebou malou misku neslazené ovesné kaše. Dokonce ani Róza během snídaně nepromluvila jediné slovo, ale v jejím případě za to spíš mohly starosti o kočku. Tolik se o Rapunzelku bála, že ji nález předmětu doličného vůbec nevyvedl z míry. Větší starosti jí dělalo to, že její milovaná kočka sotva chodí a už několik dní nežrala. Nezdálo se mi, že by Tanzer naše tiché podezírání jakkoli vnímal. Edvard seděl dokonale narovnán. Nepromluvil ani slovo. – 106 –
Ukázka elektronické knihy