Vesničané, kteří se báli jeho černých očí, rychle poodešli stranou a pokřižovali se. Když chlapec slyšel za sebou hlasy, snažil se otočit. Ale musel mít zlámané kosti, protože jen zasténal a u úst se mu objevila velká krvavá bublina. Zanechal své snahy a zavřel oči. Vesničané ho podezíravě zpovzdálí pozorovali. Jedna z žen se k němu přikradla, chňapla za obnošené boty na jeho nohách a stáhla mu je. Chlapec sebou pohnul, zachrčel a vykašlal ještě víc krve. Otevřel oči a viděl, jak vesničané zběsile utíkají z jeho zorného pole a křižují se. Znovu je zavřel a zůstal bez hnutí ležet. Dva muži ho popadli za nohy a obrátili ho. Byl mrtvý. Sundali mu kabátek, košili a krátké kalhoty, odnesli ho doprostřed kolejí a nechali ho tam ležet. Auto s německou hlídkou ho nemohlo přehlédnout. Udělali jsme čelem vzad a vydali se na cestu domů. Na odchodu jsem se ohlédl. Chlapec ležel na bělavých kaméncích mezi kolejemi. Byl z něho vidět jen chomáč černých vlasů. Snažil jsem se přijít na to, co si asi myslel, než zemřel. Když ho rodiče nebo přátelé vyhazovali z vlaku, bezpochy by ho ujišťovali, že mu lidé pomohou a že ho to zachrání před strašnou smrtí v obrovské peci. Asi se cítil obelhaný a oklamaný. Možná že by býval dal přednost tomu, aby se mohl tisknout k teplým tělům svých rodičů v namačkaném vagóně. Možná že by raději pociťoval tlak těl, cítil horký nakyslý pach a přítomnost ostatních lidí, byl si vědom toho, že není sám, a slyšel, jak mu všichni říkají, že tato cesta je pouhým nedorozuměním. I když mi bylo tragického osudu toho chlapce líto, kdesi na dně mé duše se skrýval pocit úlevy z toho, že je mrtvý. Myslel jsem si, že vzít ho do vesnice by bývalo nikomu neprospělo. Byl by ohrožoval životy nás všech. Kdyby se Němci dověděli o židovském nalezenci, zaměřili by pozornost na naši vesnici. Prohledali by každičký dům a našli by toho chlapce, a také mě, ve sklepě. 102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264981
Pravděpodobně by si mysleli, že jsem také vypadl z vlaku, a oba by nás na místě zabili. Později by potrestali celou vesnici. Stáhl jsem si látkovou čepici přes obličej a pomalu jsem se vlekl na konci řady za ostatními. Nebylo by jednodušší změnit lidem barvu očí a vlasů než stavět velké pece a pak chytat židy a cikány a spalovat je v nich? Sbírání hub se stalo běžnou každodenní povinností. Všude se jich sušily celé koše a další plné koše byly poschovávané na půdách a ve stodolách. V lese jich rostlo stále víc a víc. Každé ráno se lidé rozešli po lese s prázdnými košíky. Včely, obtěžkané nektarem a pylem, který posbíraly z uvadajících květů, létaly kolem a líně bzučely v podzimním slunci. Prolétávaly podrostem, chráněným hradbou vysokých stromů, který se v bezvětří ani nehnul. Lidé se shýbali pro houby a vesele na sebe pokřikovali pokaždé, když našli nějaký bohatý trs. Na jejich volání odpovídala měkká kakofonie ptačích hlasů z lískového a jalovcového houští a z dubových a bukových větví. Bylo slyšet zlověstné houkání sovy, ale nikomu se ji v jejím hlubokém úkrytu uvnitř kmene některého z okolních stromů nepodařilo zahlédnout. Zrzavá liška si smlsla na křepelčích vajíčkách a pospíchala pryč do hustých keřů. Kolem se nervózně plazili hadi a syčeli, aby si dodali odvahu. Vypasený zajíc zaletěl dlouhými skoky do křoví. Lesní symfonii přerušovalo jedině odfukování lokomotivy, drkotání vagónů a skřípění brzd. Lidé tiše stáli a dívali se k trati. Ptáci umlkli. Sova se stáhla hlouběji do své dutiny a důstojně se přitom halila do svého šedivého pláště. Zajíc se zastavil, našpicoval svoje dlouhé uši, a když se ujistil, že mu nehrozí nebezpečí, pelášil dlouhými skoky dál. V následujících týdnech, dokud neskončila houbařská sezóna, jsme často chodili podél železniční tratě. Příležitostně jsme míjeli malé protáhlé hromádky černého popele a ohořelých kostí, které byly polámané a zadupané do štěrku. Muži se zastavovali a zírali 103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264981
na ně se sevřenými rty. Mnoho lidí věřilo, že i spálená těla těch, co vyskakovali z vlaku, mohou nakazit nejen je, ale také zvířata. Proto přes popel spěšně nahrnovali botama hlínu. Jednou jsem předstíral, že zvedám houbu, která mi vypadla z košíku, a sebral jsem hrst tohoto lidského prachu. Lepil se mi na prsty a páchl benzínem. Podíval jsem se na něj zblízka, ale žádné stopy po člověku jsem nenašel. Přesto se však tento popel nepodobal popelu, který zůstával v kuchyňských kamnech, kde se spalovalo dřevo, rašelina a mech. Dostal jsem strach. Zdálo se mi, že když jsem si popel roztíral mezi prsty, poletoval nade mnou duch spáleného člověka, který nás všechny pozoroval a dobře si nás zapamatoval. Věděl jsem, že mě tento duch možná už nikdy neopustí, že by mě mohl pronásledovat, vdechovat mi do žil nemoc a v noci mě strašit, až bych z toho zešílel. Vždycky, když kolem přejel vlak, představoval jsem si, jak se na svět dere celý batalión duchů s ošklivými, pomstychtivými obličeji. Vesničané říkali, že kouř z krematorií stoupá rovnou do nebe a pokládá se Pánubohu jako měkký koberec k nohám, aniž mu je přitom ušpiní. Přemýšlel jsem, jestli je zapotřebí obětovat tolik židů, aby se Bůh cítil dostatečně odškodněn za to, že mu zabili Jeho Syna. Možná že se ze světa brzy stane jedna velká spalovna lidí. Cožpak kněz neříkal, že jsme všichni odsouzeni k zatracení, že jsme všichni „prach a v prach se obrátíme“? Podél náspu a mezi kolejemi jsme nacházeli množství papírových útržků, zápisníků, kalendářů, rodinných fotografií, osobních dokumentů, starých cestovních pasů a diářů. Fotografie byly samozřejmě nejvíce vyhledávaným artiklem, protože jen málo lidí ve vsi umělo číst. Na mnoha snímcích seděli strnule postarší, podivně oblečení lidé. Na jiných stáli rodiče v elegantních šatech, s rukama spočívajícíma na ramenou svých dětí. Všichni se usmívali a měli na sobě oblečení, jaké nikdo ve vesnici jaktěživo neviděl. Někdy jsme našli fotografie krásných mladých dívek nebo 104 Ukázka elektronické knihy