Stojím před twitterovou inkvizicí s obviněním, že neuctívám Davida Bowieho
Jak jste už asi slyšeli, umřel David Bowie. Už celý týden poslouchám litanie o tom, jakým byl inspirátorem, géniem a dobrou duší v nepokojném světě. Lidé nosili před jeho bydliště v New Yorku květiny. Po celém světě se držely tryzny. A televizní kanály úplně změnily program, aby mohly o hudebníkovi vysílat dokumenty. David Cameron sice nepřerušil jednání v parlamentu prohlášením, že Bowie byl „hvězdou všeho lidu“, ale vsadil bych se, že ho to aspoň napadlo. Den po úmrtí ve všech novinách vyšly sáhodlouhé články od každého, kdo se zrovna dostal k počítači. „Jednou jsem u pisoáru stál vedle něj a moc dobře si pamatuju, jak důkladně si pak Bowie umyl ruce.“ „Jednou jsem ho zahlédl řídit auto, a ohromilo mě, jak prakticky si při tom počínal.“ Nechal jsem se tou událostí taky strhnout a šel na Twitter vyjádřit svou úctu a citové rozpoložení. Jenomže tu byl problém. Byl jsem natolik zkroušený ze smrti moderátora BBC Edwarda Stewarta, že mě nic rozumného napsat nenapadlo. Ne že bych neměl Bowieho rád. Měl. „Modern Love“ je jediná písnička, která mě dokáže dostat na parket. „Heroes“ je jediné album, které si beru na dovolenou. A album „Hunky Dory“ je zase jediné ze dvou, na kterém se mi líbí úplně všechny songy. Kdyby vás to zajímalo, tak tím druhým je „The Next Day“. Jenomže vás to samozřejmě nezajímá, protože nyní, týden po Bowieho smrti, určitě pobíháte jako zasaženi bleskem sem a tam, dokolečka posloucháte „Ashes to Ashes“, roníte slzy a plánujete účast na vigilii při svíčkách před bývalým domem Bowieho táty v Tadcasteru v hrabství North Yorkshire. Kromě toho jste určitě stále v šoku z mého prohlášení, že více než smrt Bowieho mě zasáhl a rozesmutnil odchod Edwarda Stewarta. Je
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264979
100 NE C HÁ T E MĚ D O ML UV I T?
to tak. Stewartův hlas mě provázel celé dětství. Jednou jsem mu zavolal do televize a požádal ho, aby zahrál pro mou sestru písničku „Clair“ od Gilberta O’Sullivana. Odmítl. Už tehdy mu došlo, že vysílat písničku o lásce dospělého muže k malé holčičce není to pravé ořechové. Je smutné, že nemůžu pět ódy na mrtvého Eda, protože tím bych neprojevil úctu Bowiemu. A v tom je ten problém. Do podobné pasti se nechala chytit i moje kolegyně Camilla Longová. Když minulý týden lidé masově směřovali do Bowieho rodiště v londýnském Brixtonu vybavení čajovými svíčkami a ověšení šálami s nápisy Spiders from Mars, vyjádřila se na Twitteru v tom smyslu, aby se probrali, protože veškerý jejich zármutek je „hluboce pokrytecký“. Davy ji za to odsoudily. V pondělí jsem mezi jídlem prohodil, že mě rozesmutnila smrt člena kapely E Street Band Clarence Clemonse, a okamžitě se rozhostilo hrobové ticho. Spolustolovníky by snad víc nevyděsilo ani to, kdybych se jim vyzvracel do talíře. „Tohle nemůžete říkat,“ napomenula mě jedna mladá žena poté, co ji resuscitovali injekcí adrenalinu píchnutou přímo do srdce. Jenomže já to říkat můžu. Taky jsem to řekl. Proč bychom se měli všichni chovat jako stádo? Tenhle nešvar se teď rozšířil úplně všude. Pokud na Twitteru, FaceCloudu nebo jiné sociální síti napíšete, že vám jsou syrští uprchlíci ukradení, roztrhají vás ostatní uživatelé na cucky. Vedoucí ovčího stáda rozhodl, že všichni musejí s uprchlíky soucítit, a basta. Vždyť taky jo. Podobně se to má s Davidem Cameronem. Nikdo nesmí říct, že má premiéra v oblibě. A stejně tak nesmí nikdo říct, že nemá rád herečku Judi Denchovou. Cyklistika je prospěšná věc. A všichni cyklisté jsou svatí. Někdo rozhodl, že to bude právě takhle, a stal se z toho zákon. Kdokoli by tento zákon ignoroval, stane před soudem zvaným YouTube, který ho navěky odsoudí k životu vystrašeného poustevníka. Kdysi existovalo něco, čemu se říkalo politická korektnost, neviditelná síla prostupující otázky rasy, genderu a sexuální orientace. V mnoha ohledech to vůbec nebylo na škodu. Jenomže dnes se chapadla politické korektnosti donekonečna prodloužila a zasahují naprosto do všech sfér našich životů.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264979
S T OJÍM PŘE D TWI TTEROV OU I NKV I ZI CÍ S OBV I NĚ NÍ M, ŽE N EU C T ÍVÁM D AVID A BO W IEH O
101
Že je někdo tlustý? To se nesmí. Ani být hubený. Být bohatý je odporné. Být chudý je vznešené. Být bohatý a dávat peníze chudým znamená chovat se jako Bono a nezasloužit si nic než výsměch. Tiše namítnout, že pedofilové jsou nemocní lidé, co se mají léčit a nikoli zapalovat, je stupidní nápad. Protože být pedofilem je to nejhorší na světě. Veškerá znásilnění jsou stejná. Každý, kdo jezdí drahým autem, je zákonitě zloduch. Restaurace McDonald’s jsou špatné. Kavárny Starbucks jsou učiněné zlo. Zato Taylor Swift ne. Globální oteplování stoprocentně způsobil člověk. Sean Penn je hrdina. Donald Trump je vůl. Všechny zdravotní sestry jsou andělé, kdežto ředitelé nemocnic jsou fušeři. Supermarkety akorát tahají z lidí peníze a EU je naprostá ztráta času. Tato pravidla komunikace jsou daná. S žádným z výše zmíněných názorů nesmíte nesouhlasit. Pokud to učiníte a někdo vás při tom přistihne, dav vás utluče čepicemi. Stejný osud čeká toho, kdo prohlásí: „Smutním nad Bowieho smrtí, ale některá jeho hudba se mi nelíbí a některé jeho kostýmy byly jen nabubřelé hadry. A když už jsem u toho, o čem vůbec byl film Veselé Vánoce, pane Lawrenci, ve kterém Bowie hrál?“ Jen zkuste něco takového říct na veřejnosti a hned se dozvíte, jaké je to utopit se ve vlastních slinách. Pravdou je, že David Bowie už před smrtí nepřipomínal sporťák řítící se tunelem, ani kabriolet značky Lincoln projíždějící sluncem ozářenou třídou v Dallasu. Tělo měl zhuntované životním stylem rockera a umřel na rakovinu v devětašedesáti letech, což bylo ještě donedávna považováno za úctyhodný věk. Je smutné, že zemřel, ale nechtějte po mně, abych pro něj na veřejnosti ronil falešné slzy. 17. LEDNA 2016
Ukázka elektronické knihy