„Nemáš pilník?“ „Jo. V prvním šuplíku v komodě.“ „Jmenuje se Ernesto. Můžu mu dát na tebe číslo?“ Mezitím si pilovala nehty a trochu u toho šilhala. „Ne.“ „Stoprocentně by tě vzal na večeři nebo do kina. O filmech toho ví hrozně moc. Má doma velkou videotéku. Miluje němé filmy. Je to zajímavý chlap.“ Opřela jsem se vedle ní a poprosila o cigaretu. „A fyzicky? Jak vypadá?“ „Vysoký, s bradkou, brýlemi. Je prostě, jak bych to řekla, úplně bez chybičky.“ „Nesnáším představování, Vero…“ „A já zase negativně smýšlející lidi, Lu. Určitě tě pozve na nějaké elegantní místo. Na peníze si nemůže stěžovat a ve svém oboru je uznávaný. Jak dlouho už jsi nebyla s nějakým mužem v kině nebo na večeři v dobré restauraci?“ „Tak dobře,“ kapitulovala jsem po chvíli přemýšlení. „Tak já půjdu.“ „Výborně.“ Koneckonců, ta myšlenka nebyla zase tak špatná – francouzská nebo japonská restaurace s dobře vychovaným mužem, který by mi pomohl sundat kabát, doprovodil mě ke stolu a přinesl vychlazené šampaňské… Povečeřeli bychom při světle svíček a společně se smáli, ovínění alkoholem. Smát se, to zní dobře. „Ernesto Carruto,“ vyslovila jsem nahlas a snažila se představit si k tomu jménu člověka. •
98
• Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264808
Přesně v devět zazvonil zvonek. „Ahoj, půjdeš dolů?“ zeptal se v telefonu. Před odchodem jsem se na sebe podívala do zrcadla v koupelně, poopravila si make-up, i když vím, že muži mají rádi rtěnky jen u žen, s nimiž by se nikdy nelíbali. Oblékla jsem si limetkově zelené sako a krátkou sukni. „Tahle barva vás úplně rozzářila,“ zalichotila mi prodavačka v butiku. Přesně takové poznámky mě vždycky znepokojí, protože v sobě zahrnují nejen pochvalu, ale také skryté ponížení. Čekal na mě vysoký muž se širokým úsměvem, na sobě měl tmavěmodrý oblek. Jeho pleť byla bledá a vyschlá jako stará zátka od vína. Na očích měl kulaté brýle s obroučkami ze želvoviny a bradku do špičky. „Ahoj Lucie. Ernesto Carruto. Těší mě.“ Políbil mě na tvář. Usadil mě do malé dodávky. Zeptal se, jestli chci jet na nějaké konkrétní místo. „Ne. Kam chceš ty.“ „V ulici Callao je moc pěkná kavárna. Mohli bychom zajet tam, co myslíš, Lucie?“ „Dobře, ráda.“ Určitě tě vezme na nějaké pěkné místo, říkala Vera. „Víš, jak to je. Nejdřív tě chlap vezme do nejlepší restaurace, kterou zná, jenže za měsíc už jíš v pizzerii v ulici Corrientes. Bez mrknutí oka ti bude tvrdit, že tam mají nejlepší pizzu.“ •
99
• Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264808
Ernest začal kavárnou. Ani francouzskou restaurací, ani středomořským pokrmem. Vzal mě do kavárny. Jmenovala se Lilie. Na stolcích byly vázičky a uvnitř svítilo nevlídné bílé světlo. Na jídelním lístku stálo zlatým písmem: VÍTEJTE v kavárně Lilie. Přejeme Vám příjemné posezení. Nabízíme kvalitní jídla a nápoje a prvotřídní obsluhu. Ernesto požádal číšníka, zda by mohl zavřít okno. „Nebude ti vadit, když si zapálím, Lucie?“ „Ne. Já jsem taky dřív kouřila. Ale přestala jsem, když se narodila Morena.“ Nejdůležitější bylo mluvit, aby řeč nestála. „Co vlastně děláš?“ „Donedávna jsem dávala soukromé hodiny hudby. Ale potřebovala jsem změnu. Teď prodávám knížky v Adagiu, nevím, jestli to znáš. Je to kavárna v ulici Alvear y Libertad. Vlastně to není jenom kavárna. Prodávají se tam i knížky. A já se o ty knížky starám.“ „Tak to je fajn,“ zhodnotil a souhlasně pozvedl obočí. „A ty?“ „Já jsem ředitelem odboru hospodářské politiky •
100
•
Ukázka elektronické knihy