Neznají mě. Můžou mě považovat za tajnýho. Leknou se a přestanou se přede mnou bavit. Rád bych slyšel, co si povídají. Jenže… štěnice na odposlouchávání si tady nepořídím.
Musím
doufat, že vynaleznu, jak jim být nablízku a nevzbudit hlavně v Máchovi podezření. Verbíř mi ještě neprozradil můj úkol tady. Ale instinktivně tuším, že se týká nějakého Máchova tajemství. Rád bych o něm věděl všechno. Jako fanatický fanoušek o svém idolu. Potřeboval bych si s ním popovídat. Spřátelit se s ním. Jak to mám jenom udělat sakra? Aby mi vyprávěl o svých duševních pochodech. O tom, co vidí, když píše. Odkud se v něm bere taková odlišnost od ostatních vrstevníků? Dokud mi Verbíř neprozradí, proč jsem tady, budu se snažit všechno tohle rozluštit. Je léto, prázdniny 1832, vzpomínám si, že Mácha by měl letos uskutečnit nějakou další zásadní cestu. Půjdu s ním. A snad na té pouti bude příležitost…
Někdy v té době jsem začal řešit nedostatky svého bydlení. Zatím to nesouviselo se zimou, ale s jídlem. Plynová bomba už mi došla. Nemohl jsem pořád navštěvovat hospody nebo jíst studenou kuchyni. Z bytu jsem vždycky vyšel pootevřenými dveřmi, aby nikdo ze sousedů
ani
mžourkem
oka
nespatřil
podezřelý
předmět
z budoucnosti. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264691
Zvláštní bylo, že se nikdy nedivili, odkdy tam bydlím. Jak jsem se do bytu dostal. Jako by jim nějaká síla vymazala paměť. Ta žena s červenými tvářemi, s dítětem a dalším kulatým břichem. Pak vyschlý úřada, jeho hůlka brzy po ránu klepe po schodišti. Má stejně vyschlou ženu, jsou bezdětní. Ve vedlejším vchodu tluče bednář v dílně zřízené v suterénu. Vylézá ven na ulici, štípe velká polena. Ze dvora se valí kouř. Pracuje s kladivem, vrtákem a nebozízkem. To je můj svět. Z moderního bytu ven do skutečnosti staré ulice. A pak po stopách Máchy. Musím si dát do bytu zavést kamna, pokud se nechci přestěhovat. A stěhovat se nechci. Ale jak si nechat udělat kamna a neprozradit se? Sebemenší stopa po netradiční věci a jste prozrazení. Musím najít zeď, za kterou je komín. Pak z té místnosti všechno sestěhovat do vedlejšího pokoje. Zbytek zamaskovat, přikrýt. Hrát si na průměrného měšťáka téhle doby. Na kamnech se musí dát ohřívat, vařit a v zimě budu shánět otop a uhlí. Taky vodu na mytí si přihřeju. Spokojený, že jsem to takhle vymyslel, jsem se vrhl do dalšího dne s Máchou.
Musím oslovit někoho, kdo se s ním často stýká, a nevzbudit zatím pozornost. Oslovím někoho, o kom si myslím, že o mně nezanechá v literatuře ani řádku. Kdo by to tak mohl být? Karel Sabina pomáhal vytvořit Máchův kult. Hynkův kolega ze studií Eduard Hindl, se kterým si nejčastěji dopisoval, to být taky nemůže. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264691
Václav Mach, který ke konci života sepsal vzpomínkový životopis a Mácha tam vystupuje, taky ne. Jak se mám tedy posunout z místa? Ta myšlenka mě žrala a pořád víc jsem myslel i na to, jak proniknout do raně vlastenecké společnosti. Co jsem o ní vlastně věděl? Že fungovala jako spolek. Vlastenci získávali do svého kruhu nové členy. Setkávali se v bytech, kavárnách, v hospodách a počešťovali si jména. Překládali z cizích jazyků knihy a vědecké spisy. Na venkově se zase setkávali na farách a v sídlech vlasteneckých šlechticů. Bylo jich ještě málo. Byli tak výjimeční, že stačilo, aby své smýšlení dali najevo a poznali se podle toho. Jestli si to myslím dobře, měl bych se k nim dostat lehce. Jako nově příchozí vlastenec z venkova. Při své vůbec první vycházce ven, která málem dopadla tragicky, jsem kočímu a jeho ženě namluvil, že pocházím z kraje chrudimského a jsem tady v Praze nováček. Prostý kočí a jeho žena hospodyně si těžko mohli ověřit mou totožnost.
Ale
vzdělaní
jazykozpytci,
lučebníci,
psavci
a
přírodovědci s divadelníky by si mě mohli dát přes známé zjistit. Stačí napsat list, poptat se a přijdou na to, že v chrudimském kraji nikdo žádného Jana Všehomíra Buděje nezná. Musím se uvést chytřeji. Přemítal jsem zrovna při procházce u hradeb, po kostkách zvonily podkovy koní, na ten zvuk už jsem si zvykl. Taky se tady 100 Ukázka elektronické knihy