„Jaké to je?“ na to Hatty. Otočila se, takže teď stáli tváří v tvář. Hatty položila Tomovi ruku na koleno a dychtivě na něj pohlédla. „Pověz mi o tom, Tome!“ Tom jí nejdřív nerozuměl, ale pak nadskočil a vykřikl: „Já duch nejsem!“ „Nevykládej hlouposti, Tome,“ řekla Hatty. „Zapomínáš, že jsem viděla, jak procházíš skrz zavřenou branku do sadu.“ „Však právě!“ ohradil se Tom. „Já nejsem žádný přízrak, ale zato ta branka do sadu ano, a proto jsem jí mohl projít. Ta branka je přízrak, zahrada taky a stejně tak i ty!“ „To rozhodně ne! Sám jsi přízrak!“ Hleděli teď upřeně jeden na druhého a Hatty se třásla. „Ty jsi ale hlupáček!“ řekla. Tom si při tom dotčeně pomyslel, že jeho kamarádka za poslední dobu nějak rychle vyrostla. „A jsi taky hloupoučký malý přízrak! Však se podívej na to své oblečení. Žádný z mých bratranců si nikdy na zahradě v takovém oblečení nehrál. Takový oděv vůbec nepatří do naší doby, to já dobře vím! Co jen je to za oblečení!“ „To je moje pyžamo,“ odsekl Tom nakvašeně. „Moje nejlepší pyžamo, které si beru, když jsem u někoho na návštěvě! Mám ho na spaní. A tohle je můj pantofel.“ Z druhého pantofle do páru si Tom jako obvykle udělal zarážku do dveří. „Ale vždyť v něm chodíš ve dne, to své pyžamo máš na sobě pokaždé!“ sjela jej Hatty. „A copak je teď v módě nosit jen jeden pantofel? To jsou opravdu hloupé výmluvy! Máš divné oblečení, které se dnes nenosí, protože jsi duch. Taky jsem jediná, kdo tě na zahradě vidí! Já totiž můžu vidět duchy.“ Kdyby Tom Hatty vypověděl, jak je to s jeho oblečením doopravdy, nevěřila by mu. Rozhodl se tedy vzít 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264659
to za jiný konec: „Víš, že bych teď tebou mohl prostrčit ruku? Teď a tady, jako bys tu vůbec nebyla.“ Hatty se zasmála. „Mohl bych! Klidně bych to mohl udělat!“ rozhorlil se Tom. Hatty na něj ukázala prstem: „Jsi duch!“ Tom se v rozčilení napřáhl a rozmáchl se po dívčině nataženém zápěstí. Chtěl ji bouchnout a dal do toho hodně síly, jeho ruka však projela skrz. Nebylo to stejné, jako když projede vzduchem – Tom ucítil něco divného a Hatty honem ucukla a hladila si zápěstí druhou rukou. Chvíli to vypadalo, že se rozbrečí, ale ne bolestí, protože Tom jí nijak neublížil. Tohle ji ještě víc utvrdilo v jejím přesvědčení a začala znovu do Toma rýt: „Tvoje ruka neprorazila mé zápěstí, to moje zápěstí prošlo skrz tvoji ruku! Jsi duch s příšernou přízračnou rukou!“ „Slyšíš, co říkám?“ vyjel na ni Tom. „To ty jsi duch a já teď o tom mám důkaz! Jsi už dávno mrtvá a strašíš tu jako duch!“ Rozhostilo se ticho, v němž bylo slyšet přerývaný křik kukačky z lesa za zahradou a Hattyino tichounké vzlykání. „Já nejsem mrtvá, Tome, neříkej to prosím tě. Nejsem mrtvá!“ Když všechen ten křik ustal, Tom si přestal být svou pravdou jistý. Jasné bylo jen to, že teď Hatty plakala tak, jak ji Tom ještě nikdy plakat neviděl od té chvíle, kdy tu šla jako malá holčička celá v černém směrem ke slunečním hodinám a oplakávala smrt rodičů. Tom ji objal a řekl: „Máš pravdu, Hatty. Nejsi duch. Odvolávám všechno, co jsem ti řekl. Jen už prosím tě neplač!“ Podařilo se mu ji utišit. Hatty si otřela oči, šla zase zaplétat větve a jenom sem tam popotáhla nosem. Tom už se k celé záležitosti znovu nevracel, když to Hatty 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264659
tolik rozrušilo. Nemohl si ale odpustit o něco později alespoň dodat: „Ale aby bylo jasno, já taky nejsem žádný duch!“ Hatty nic nenamítala a přešla to mlčením.
100
Ukázka elektronické knihy