7. Útěk Znovu jsem začal přemýšlet o útěku. Tiše jsem vstal a šel se podívat k oknu; zvuk mých kroků naštěstí pohltil měkký koberec. Okno bylo jen přivřené; škvírou mezi jeho křídly na mne zavanula těžká vůně jakýchsi květů v noční zahradě. Opatrně jsem okno otevřel a vyklonil se ven. Pode mnou byla zeď hustě porostlá břečťanem a vrcholky keřů zalité měsíčním světlem. Ve vile jsme sice nestoupali po žádných schodech, avšak vzhledem k tomu, že dům byl zapuštěný do svahu, bylo okno dost vysoko nad zemí a skok by zřejmě skončil přinejmenším zlomenou nohou. Vrátil jsem se a znovu se posadil do křesla. Slyšel jsem: „Kdyby se nyní zbortila brána k tvé svatosti, ó Ceres, jež trůnilas v Eleusině, opilý nadšením cítil bych nyní posvátný děs z tvé blízkosti, porozuměl bych tvým zjevením…“ „…v Eleusině hu hu ua ua posvátný děs grrr eeee tvým zjevením…“ blekotal profesor. Dívka už dojedla vajíčka a teď jen s přivřenýma očima naslouchala hegelovskému duetu. S profesorovým hlasem se cosi
103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264658
dělo, až po chvíli jsem si uvědomil, že se jeho krákorání stále více mění ve vzlykot, až nakonec dlouho zadržovaný pláč propukl naplno, profesorovo tělo se na pohovce zvolna sklánělo, bortilo se, až pomalý pád skončil v klíně dívky, v němž spočinula profesorova hlava. Jeho nebohá ramena se stále otřásala vzlyky, dívka ho hladila po vlasech, skláněla se nad ním, cosi mu šeptala do ucha… Z mobilu zněl její hlas: „…dokázal bych vyložit vznešený smysl obrazů, naslouchal bych hymnům, jež znějí při hostinách bohů, vznešeným výrokům jejich rad!“ A po krátké pauze vyplněné hrou na hudební nástroj: „Avšak tvé síně oněměly, bohyně! Bohové prchli zpět na Olympos od odsvěcených oltářů…“ Profesorův tichý vzlykot se po tomto verši proměnil v hlasitý usedavý pláč; nebylo jasné, jestli pláče kvůli odchodu bohů, anebo kvůli tomu, že si uvědomoval, jak žalostnou dvojici teď s dívkou vytváří. „Uprchl od hrobu lidstva, ztrativšího posvěcení,
104 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264658
génius nevinnosti. Moudrost tvých kněží, bohyně, mlčí. Žádný tón z božského svěcení se neuchoval a marně hledá zvídavost něco více než jen lásku k moudrosti. Ach, pouze ji hledači vlastní a tebou opovrhují. Aby ji zvládli, vyhrabávají slova, do nichž se otiskl tvůj vyšší smysl. Marně však! Získají jen trochu prachu a popela…“ „…jen trochu prachu a popela…“ zpíval v přestávce mezi vzlyky profesor. „…a přece se ti věčně mrtví, ti spokojení, radují, radují se z hniloby, z toho, co už dávno je bez duše. Vše je marné, už nezbylo žádné znamení tvých slavností, stopa žádného obrazu, do něhož by se tvůj život mohl někdy navrátit. Synovi zasvěcení je plnost vznešeného učení, hloubka nevyslovitelného pocitu příliš svatá, než aby si cenil jejich vyschlého znaku.“ Nemohl jsem se zbavit pocitu, že se dívám na představení, které se v profesorově obývacím pokoji neodehrává poprvé, a že nejsem prvním divákem toho kusu. Profesor se bezpochyby styděl kvůli svému ponížení a bezpochyby trpěl, ale jeho utrpením zřetelně
105 Ukázka elektronické knihy