Začátek
dokonce ani do kostela s nimi nešel, před domem paní Machové se zastavil, řekl „dobrou noc“ a s hlavou podivně sklopenou odešel. „Je z toho, chudák, smutný,“ říkala pak Anežce máma tak trochu vyčítavě. Dokonce o Johannovi mluvila jako o hodném klukovi, který si zaslouží obdiv za to, jak za Malinou dojížděl do nemocnice, aby ji povzbudil... a i teď zůstává v Čechách, aby jí byl nablízku před plánovanou operací. Jenže Anežka na to měla jiný názor – obávala se, že Johann u Machů setrvává proto, že se chce v jejich domě nadobro usadit. Čeká, až se Malina vrátí z nemocnice, a pak ji přesvědčí, aby se k nim směl nastěhovat. A tím mezi ní a Malinou vykope propast, protože ona bude proti. Slila čaj do tří hrníčků, namazala včerejší vánočku medem a zvonečkem zavěšeným u kamen svolala rodiče k snídani. Slyšela je v ložnici mluvit, vstávali už dřív. Zatím vzala jejich talíře, aby je odnesla na stůl… a skoro jí upadly na zem, když rozsvítila v jídelně, sousedící s obývacím pokojem. Položila vánočky na parapet a šla blíž, blíž k té spoušti, která se jí před očima rozprostřela. Pod jejich vánočním stromečkem, na letité dřevěné podlaze, kterou si tu i přes tátovy protesty prosadila, v mírném ďolíčku, kde lehávaly babiččiny kočky… ležely na zemi střepy z baněk. Byly rozmlácené všechny, úplně všechny… na stromku nezůstal ani jeden kousek těch starých ozdůbek, zdobených bílými cukrovými zrníčky. Klekla si k těm střepům, brala je do dlaně téměř nábožně a nevěřícně si je prohlížela – dívala se nechápavě na tu směsici, na koktejl smíchaný z barev a lesku. „Kdo to mohl udělat? A proč?“ Rázně vstala, hlavu ještě v šoku. Chtěla hned zavolat rodiče, podělit se s nimi o tu bezmocnost, ale pak v ní zpěnila krev. Doposud klidně plynoucí potůček v jejich žilách se proměnil v dravou řeku, která byla tak živelná, jako by se chtěla prodrat z řečiště ven. Až teď, teď jí to všechno došlo. Johann se vlastně u nich na začátku adventu objevil právě s přáním koupit od nich staré baňky, to na nich mu tolik záleže97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264649
Lenka Chalupová
lo. Odmítla mu je prodat, strpěla jejich focení – ale jinak mu ani nedovolila na ně sáhnout. Vysvětlila mu, že ozdoby na stromek jsou jejich rodinné stříbro, které se předává z generace na generaci a na kterém jí moc záleží. A včera se na ni naštval, nelíbilo se mu, že ho nechce nechat přespat v jejich stavení, nepokrytě mu dává najevo, že s ním tady do budoucna nepočítá, a jeho návštěvu toleruje jen kvůli zraněné Malině. Věděl to… a tak se jí v noci pomstil tím nejubožejším způsobem: vlezl k nim do domu, dost možná si vzal Malinin klíč… a rozdupal její milované baňky. „Ten darebák!“ Nene, už neměla chuť svolávat rodiče k snídani, nebývalou silou ji dohnala zlost, která k jejím emocím skoro nepatřila, ale teď se v ní vzedmula vlna hořké nenávisti. Co si ten kluk o sobě myslí? Rychle shodila šaty, oblékla kalhoty, svetr a bundu s kapucí, přes obličej si dala šálu, aby jí ledový vzduch nedráždil krk, a vyšla do chodby. Nemohla si nevšimnout, že dveře jsou vylomené z pantů. Takže až tak daleko Johann zašel? Když Anežka nahlásí na policii vloupání a poškození majetku, může si sednout do chládku – to si ten kluk neuvědomuje? Před domem narazila na jeho stopy ve sněhu, byly ještě poměrně čerstvé, nepokryté novou vrstvou bílé nadílky. Vedle prohlubně z jejích sněhulí působily jeho ťápoty jako obrovské, vkládala do nich nohy a odhadovala, kam po jeho trase dojde – a vlastně ji vůbec nepřekvapilo, že cesta vedla až k lesu a odtud dolů. Na chvíli jeho stopu ztratila, ale před domem paní Machové se zase ukázala ta velká tlapa s podrážkou z pohorek. Vlítla k domu své vzdálené sousedky a rázně, skoro jako by to ani nebyla ona, zabouchala na okno v místě, kde byl pokoj pro hosty. Vnímala, že se pohnula záclona, ale pak kdosi zatáhl závěs, který pokoj ponořil do tmy. Oběhla stavení a zabouchala na dveře, ale nic se nedělo – nikdo neotvíral, ani nelomozil, dokonce ani pes neštěkal, byť zrovna on každou návštěvu, vítanou i nevítanou, 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264649
Začátek
hlasitě zdravil. Anežka si sundala rukavice, aby její ťukání na okno bylo hlasitější, a vztekle bušila do skla nejen klouby prstů, ale i pěstmi. Až po chvilce jí to došlo: je Boží hod, paní Machová odjela na Štědrý večer k dceři do Ústí a domů se vrátí až po obědě, takže Johann je tam sám, patří mu levá část domu, určená hostům – a on v ní sedí a natruc neotvírá, dost možná ji pozoruje a baví se tím, jak obíhá chalupu, zapadá do sněhu a nadává. Krev v jejích žilách, to už nebyl dravý potok, ale maďarský guláš nad ohněm. „Johanne! Okamžitě otevři!“ Závěs se pohnul, ale jinak neslyšela nic. Zřejmě se ani neobtěžoval vstát z postele. „Tak neotvírej! Beru do ruky mobil a jdu volat policii, počkám tu, až přijede a vyvede tě ven. Nebo si myslíš, že ti to vloupání projde?“ Ostentativně vzala do ruky telefon a přiložila ho k uchu, odtáhla šálu z pusy a předstírala, že volá sto padesát osmičku… dívala se přitom, jak jí pára jde od rtů. Říkala si, že mu dá ještě šanci, pět minut nebo deset, ale víc fakt ne! Uslyšela v domě vrznutí podlahy a pak dveří. Kdosi po domě chodil, přišla proto blíž k baráku, aby mohla Johanna co nejdřív chytit za flígr a dostat ze sebe tu zlost. Jenže nečekala, že on má jiné úmysly – cítila, jak jí zezadu škubl za kapuci a přivlekl si ji blíž ke dveřím do domu, pak ji s ještě větší intenzitou přitáhl k sobě šálou. Myslela, že se poblinká, jak jí ten prudký pohyb stáhl hrdlo. „Johanne!“ chtěla zařvat, ale z hrdla se jí táhlo jen přiškrcené „…anne“. Než se nadála, nestála už před domem, ale byla v baráku, jí tak důvěrně známém, vždyť sem tak ráda chodila na čaj k paní Machové, jediné sousedce, s níž ji pojily ještě přes babičku Ánž přátelské vztahy. Věděla proto moc dobře, že je tažena do sklepa, kde bývaly uskladněny brambory a jablka. Taky to tady po zelenině a ovoci vonělo – a vzduch byl prosycený rovněž pachem mužského potu. Šála, která ji měla ochránit před ledovým 99 Ukázka elektronické knihy