NEZLOMNÁ
rozum ve válce, ale zas tolik se to nelišilo. Jinými slovy – šlo o chvíli, kdy si člověk připomněl, že je voják, válečník, jemuž kodex cti zapovídá couvnout před nebezpečím. Představa, že se do tohoto prostoru protlačí žena, byla stejnou měrou směšná jako urážlivá. * Skutečnost, že pořadatelé Velké pardubické neměli námitky proti Latině účasti, znamenala pramálo: v tříčlenném ředitelství zasedali Ra i Kasalický. Ale proto ještě nebylo vše v pořádku. Důstojníci podali protest v Jockey Clubu v Praze. Lata jistě cítila pokušení vycouvat, když se tohle dozvěděla, ale hrabě Zdenko Kinský, Raův otec, patřil k těm, kteří ji podpořili, aby si stála za svým. (Naopak Latin otec byl jedním z těch, kdo její plán neschvalovali.) Lata měla v onom sporu jednu zjevnou výhodu: předseda Jockey Clubu byl její bratranec. Jenže Ra měl stejně zjevnou potíž. Využít své pozice k prosazování vlastní agendy by bylo nebezpečně nediplomatické. Kdyby byl řídící orgán dostihového sportu v této záležitosti vnímán jako zaujatý, protest by mohl nabrat ošklivý spád. S diplomatickým důmyslem záležitost předal ještě vyšší autoritě: anglickému Jockey Clubu. Napsal jim dopis, v němž vysvětloval problém a výslovně se ptal, zda existuje nějaký důvod, proč by žena nesměla soutěžit v takovémto dostihu. Pánové z Portman Square, kteří možná měli pocit, že na dění v daleké zemi jako Československo zase tolik nezáleží, se na věc dívali s pozoruhodnou nenuceností. Odepsali, že v Anglii tato otázka vlastně nevyvstala, neboť ženy se spokojily s oddělenými dostihy a na Velkou národní by se žádná neodvážila přihlásit, ale že pravidla koneckonců nic takového nezakazují. Zdůraznili ovšem, že pokud na Velké pardubické opravdu pojede žena proti mužům, musí dostat vlastní šatnu.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264639
RICHARD ASKWITH
Zdálo se, že to vyřešilo spor jako takový: pokud Lata chtěla dostih jet, mohla. Ale ještě nějakou dobu trvalo, než se uklidnily nepřátelské nálady. Důstojnické bratrstvo zůstalo bratrstvem a Lata do něj nepatřila. Mezitím se objevily stížnosti odjinud. Rizika „nám opakovali ze všech stran“, vyprávěl Ra. Ti, kdo je opakovali, měli v něčem pravdu. I kdybyste pominuli převládající a uznávaný lékařský názor, podle nějž (cituji stať na téma „Účast žen ve sportu“ předloženou Mezinárodnímu olympijskému výboru v roce 1925) „Sporty, jež zatěžují svalovou soustavu a namáhají ji… jsou pochopitelně pro ženský organismus naprosto nevhodné“, těžko se dalo namítnout, že Velká pardubická také skrývala jiná rizika, méně specifická pro ženy. Bylo opravdu etické – podle tradičních hodnot – vystavovat dámu takovým nebezpečím? Ani Lata, ani Ra se nenechali zviklat. Když už věc dotáhli takhle daleko, sotva si to teď mohli rozmyslet. Důstojníci měli svůj kodex a Kinští měli zase svůj, v němž, jak se zdá, hlavní místo zaujímalo lehkovážné pohrdání všemi formami kompromisu a obezřetnosti. Tak či onak, ústup by mohl mít neúnosné následky. Kdyby Lata nevyužila svého práva startovat nyní, když k tomu dostala výslovné oprávnění, mohla by se rozloučit s veškerou nadějí, že bude za stejných podmínek startovat někdy v budoucnosti. Jak se dostih přibližoval, Latin otec se nakonec nechal přesvědčit, což muselo být důležité povzbuzení. (Zřejmě patřil mezi ty otce, kteří nikdy dlouho nevydrží stát proti svým dcerám.) Lata zatím trávila co největší část podzimu v Oboře a trénovala na Raově soukromém okruhu v Kolesách. Na něm bylo výborné, že zdejší překážky byly repliky těch pardubických. Dokonce tu měli i model Taxisu v reálné velikosti. Ačkoli Lata mohla trávit mimo Řitku jen omezené množství času, ta zkušenost byla k nezaplacení. Tísnivou realitu nabitého startovního pole Velké pardubické nemohlo napodobit nic, ale začátkem října měly Lata i Nevěsta dobrou představu o tom,
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264639
NEZLOMNÁ
s jakými skokanskými nástrahami se setkají. Zároveň však Lata zjistila, že na ni začíná doléhat skutečná velikost té výzvy: „Už když jsem si na to vzpomněla, popadl mě strach. V tréninku jsem měla trému.“ A přesto: „I když jsem skákala často, nikdy jsem nespadla.“ Jenže skákat sama je jedna věc. Skákat uprostřed cválajícího klubka koní je podstatně nebezpečnější. Pokračovaly debaty o tom, že by Lata ve velkém dostihu jela na jiném koni. Ra měl stále přihlášené tři – Nevěstu, Golubčíka a Horymíra – a třebaže měl v plánu jet jednoho z nich sám, rád nechal Latu, ať si vybere první. Ale Latě Nevěsta vyhovovala, ba dokonce si ji „zvlášť oblíbila“. Při každém tréninku důvěra mezi kobylkou a jezdkyní sílila. Na poslední týden před dostihem Ra pro sebe a Latu i s koňmi zařídil ubytování v Popkovicích, vesnici či předměstí Pardubic těsně u závodiště. Podle Raa se tam „cítili velmi příjemně“. Zčásti je sem přitáhlo to, že byli mimo centrum dění. Tou dobou už se rozšířily zprávy o Latině účasti a hrozilo, že zájem o její přípravy by je mohl omezovat. Různí lidé se stále snažili odradit Raa od toho, aby nechal Latu jet, ale širší veřejnost byla fascinována. Pořadatelé a radní se nad tím popraskem museli zaradovat. Dělalo jim starosti, že lehce poklesl počet movitých cizinců přijíždějících na dostih a už zvýšili cenu nabízenou vítězi z 15 000 na 50 000 korun v naději, že tím v zahraničí zájem o dostih zvýší. Díky bouřlivým zvěstem o účasti bláznivé hraběnky se o dostihu aspoň bude mluvit. Z Latina pohledu ovšem taková pozornost mohla jen posílit tlak, který na ni doléhal. Čím méně času strávila mimo dohled veřejnosti, tím byla radši. I přesto trénovala s Nevěstou přímo na pardubické trati. Možná tu vládla napjatá atmosféra, protože tu zároveň trénovali i někteří její soupeři. Ale byl tu i Golubčík – jediný další Raův kůň, který nakonec běžel tento ročník Velké pardubické – a s ním pravděpodobně Jakub Častora, profesionální jezdec, kterého Lata patrně znala z Velké Chuchle. Takže se snad necítila úplně izolovaná. Přihlížející novináři měli zatím oči jen
100 Ukázka elektronické knihy