Sabina Smiřická nakonec dovolila vstoupit nejen Kazdovi, ale i Steinovi s Jarošem. Ostatní hodnostáře, zvědavce a dráby, kteří se s nimi přihrnuli, však rázně vykázala z domu. Stein její slova ochotně tlumočil zneklidnělému davu – ani on si nepřál, aby dupali po chodbách a komnatách, dokud je Jaroš důkladně neprozkoumá. „Nikdo nepřekročí práh tohoto příbytku,“ uťal rozčílené otázky, které se na něj sypaly ze všech stran. Otočil se k biřicům. „Postarejte se o to. Ani noha bez mého nebo hejtmanova osobního souhlasu.“ „Kapitáne, nemáte právo rozkazovat městské hlídce!“ osopil se na něj Steydler. „A už vůbec ne členům rady!“ „Pane purkmistře, příště vám přinesu pověření podepsané Jeho Výsostí arcivévodou Matyášem Habsburským a můžeme si promluvit o mých pravomocích. Kromě toho jde o vůli paní domu. Nikdo nevejde bez jejího souhlasu. Respektujte to.“ Déšť otázek ještě zhoustl, ale Stein mu ukázal záda, vyšel po schodech na pavlač a chodbou vstoupil do hlavní síně. Kachlová kamna sálala teplem, ale měla co dělat, aby vyhřála prostornou místnost, která sloužila jako jídelna i hráčský salónek – v jedné polovině stály tři stoly určené pro karetní, kostkové a různé další hry. Jaroš si se zájmem prohlížel ženy, s nimiž před chvílí hovořil pouze skrz dveře. Nemohly být rozdílnější. Zatímco baculatá, prsatá komorná s tmavými vlasy deroucími se zpod čepce působila zrale ženským, přímo mateřským dojmem, jako proutek štíhlá, útlá, plavovlasá paní Sabina si navzdory letům v manželství zachovala přímo panenský vzhled. Na první pohled vypadaly jako matka s dcerou, ale když se na ně Jaroš díval déle, uvědomil si, že mohou být stejně staré – odhadem okolo dvaceti pěti let. „Paní Smiřická,“ oslovil čerstvou vdovu Daniel Kazda, „přijměte mou hlubokou soustrast. Chápu, že jste zažila nejhorší ( 99 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264634
noc svého života a trápí vás žal. Přesto vás prosím, abyste odpověděla na otázky kapitána Steina. Je zkušeným vyšetřovatelem a…“ „Vím,“ přerušila ho paní Sabina. Seděla schoulená v křesle vedle kamen, až po bradu zachumlaná v huňatém kožešinovém plášti, ale přesto se pořád třásla, rty měla zešedlé a pleť smrtelně bílou. „Hodně jsem o vás slyšela, kapitáne. Příběhy, ze kterých šel strach. Všechny ty ohavné mordy a spiknutí, které jste vyšetřoval… panebože.“ „Smím?“ ukázal Stein na vedlejší křeslo. Přikývla, a tak si ho přitáhl blíž a s úlevou se posadil. „Co si pamatujete z minulé noci?“ Paní Sabina zvedla zrak k Jarmile, která stála vedle jejího křesla jako osobní strážce připravený zasáhnout, kdyby paní něco hrozilo nebo se jí nelíbilo. „Začni ty,“ vyzvala ji Smiřická. Komorná přivřela oči a zhluboka se nadechla. „Většinu noci jsem ležela v mdlobách na podlaze u kuchyně. Všechno předtím mám zamlžené jako sen…“ „Jen si zkuste vzpomenout,“ povzbudil ji Stein. „Probudil mě zvuk. Řinčení skla. Vstala jsem z postele a otevřela dveře. Spím v malé komoře vedle kuchyně. Vyhlédla jsem na chodbu a v tu chvíli se naproti otevřely kuchyňské dveře a někdo z nich vyšel…“ „Kdo?“ „Dvě mužské postavy, jedna urostlá, druhá menší. Nadechla jsem se, že vykřiknu, ale větší zloduch mě popadl a mrštil se mnou o zeď. Víc nevím, na mou duši. Narazila jsem do stěny nebo do zárubně a ztratila vědomí.“ Jarmila si sáhla na zátylek a sykla bolestí. „To rozbité sklo bylo z kuchyňského okna,“ poznamenal Jaroš. „Tamtudy vrahové vlezli do domu.“ Stein přikývl na znamení, že mu to neuniklo. „Kdy k tomu došlo? Víte, kolik bylo hodin, když ti muži vnikli do domu?“ ( 100 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264634
Paní a služka si vyměnily pohledy. Jarmila Ježková bezradně pokrčila rameny. „Nemám tušení. Byla hluboká noc.“ „Určitě po půlnoci,“ řekla paní Smiřická. „Chodívám do postele pozdě – než jsem si lehla, ještě jsem slyšela odbíjet dvanáctou. Když ti muži přišli, už jsem spala. Tak hluboce, že jsem neslyšela ani řinčení rozbitého skla.“ „Manžel ležel vedle vás?“ Sabina Smiřická zmateně zamrkala. „Kapitáne,“ zasáhl Kazda, „nemusíme se snad šťourat v soukromých…“ Stein zvedl ruku se vztyčeným ukazováčkem. „Nechte to na mně, pane hejtmane. Potřebuji vědět každou podrobnost. Znalost toho, jak přesně se zločin odehrál, nám pomůže odhalit pachatele.“ „Tomu rozumím, ale… paní Smiřická, nejste povinna odpovědět. Pokud je vám to nepříjemné…“ „Máme dvě ložnice,“ přerušila ho vdova. „Tak, jak je zvykem v počestných rodinách. Nespíme na hromadě jako zvířata v noře nebo sedláci, u kterých se v jedné místnosti mačkají i tři pokolení.“ „Pochopitelně,“ přikývl Stein a odkašlal si, protože on sám kvůli nedostatku místa na Stříbrné skále sdílel ložnici s manželkou. Bylo mu proti srsti rozebírat tato témata – v tomto případě to však považoval za nevyhnutelné. „Kvůli plnění manželských povinností však muž přichází do manželčiny komnaty, nebo naopak. A někdy unavení vášní usnou v jedné posteli.“ Sabininou tváří se mihl stín. „Ne, manžel vedle mne nespal. Jako obvykle večer vysedával někde po hospodách a vrátil se domů hodně pozdě.“ „Až po pivním zvonu?“ vyzvídal Stein. Trutnov měl na věži Pražské brány zvon, který v deset hodin večer oznamoval povinnou zavírací hodinu ve všech šencích a pivnicích. ( 101 )
Ukázka elektronické knihy