Němci se zřejmě rozhodli ukrást jméno i loutkáři. Stále častěji dostával dopisy adresované Herr Birkholzovi. Kdo byl Herr Birkholz? Rozhodně ne její přítel pan Brzezick. Herr Birkholz byl člověk, o němž mohli nájezdníci prohlašovat, že je ze stejného masa a krve jako oni. První dopis loutkář spálil, aniž ho četl. Ještě tři dny poté měl od plamene svíčky puchýře na prstech. Napodruhé dopis otevřel – a jak ho četl, čím dál víc se vztekal. Když dočetl, hodil dopis do kouta. „Chtějí, abych se zaregistroval,“ zuřil. Karolína, která šila u stolu, se zeptala: „Jak zaregistroval?“ „Že jsem Volksdeutscher – že jsem Němec,“ řekl loutkář. „Mám podepsat nějaký papír, protože můj otec byl Němec. Prý za to dostanu víc přídělových lístků na jídlo. Spousta Volksdeutsche jsou lidé, kteří mají z příchodu Němců radost. Ale jestli si ti grázlové myslí, že si mě koupí za pár soust, jsou na omylu,“ dodal a stiskl rty. Druhý dopis následoval první, popel rozprášil loutkář z okna. Když na něj jeden voják promluvil v jazyce jeho otce, předstíral loutkář, že nerozumí, a mračil se na vojáka stejně nepřátelsky jako ostatní obyvatelé Krakova. A co bylo hlavní, dál se přátelil s Trzmielovými. Karolíně se jednou nebo dvakrát podařilo přemluvit svého přítele, aby ještě nevěšel kouzlení na hřebík, ale stránky knížek zůstaly pod jeho dlaněmi zarytě strnulé. Loutkáře asi bolelo srdce natolik, že už nedokázal v tomhle světě vyvolat sebemenší zázrak. „Od začátku jsem byl mizerný kouzelník, Karolíno. Promiň,“ zavrtěl poraženecky hlavou. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264633
Přešel podzim a nastala zima. Každé ráno, když Jozef vyrážel montovat police, stoly a skříně pro Němce, přicházela Rena, zachumlaná do šály a svetru, s knihami pod paží do hračkářství. V prodlevách mezi zákazníky ji loutkář učil písemné násobení a dělení. Karolína postávala nad Renou, zatímco se děvče vzdělávalo v dějepisu Polska i židovského národa, od vítězných okamžiků po chvíle úpadku. Jednoho dne se ale Rena objevila, na rukávu pásku s mod rou hvězdou, a odmítla se učebnici polské historie věnovat. Zaklapla ji tak rychle, že mezi stránky omylem přiskřípla i lem Karolíniny sukně. „Promiň,“ řekla a nadzvedla desky knížky jen na tak dlouho, aby se Karolína stihla vyprostit. „Nic se nestalo,“ odpověděla Karolína. Uhladila si sukni a trhlině podél lemu nevěnovala pozornost. Nebylo těžké ji později spravit. „Proč si nedočteš kapitolu?“ Rena odstrčila knížku od sebe. „Tuhle knížku už číst nebudu. Píšou se v ní lži,“ oznámila. „Tvrdí se v ní, že král Jan Albrecht byl velký král, ale on přitom donutil všechny Židy opustit jejich domovy a vystěhoval je do Kaziměře, protože mu lidé nalhali, že Židé zapálili kostel. To není pravda. A Němci teď dělají totéž.“ Podívala se na pásku na své paži. „Nic o Židech nevědí, ale vymýšlí si lži o tom, že jim chceme ublížit a že chceme škodit Polsku. Teď musíme na oblečení nosit tyhle hvězdy, aby nás snáz poznali.“ „Aha, myslela jsem, že tahle hvězda je něco jako ten přívěsek, který občas nosíš,“ divila se Karolína. „Ten má také šest cípů, ne?“ 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264633
Rena zavrtěla hlavou. „Na mém přívěsku je židovská hvězda – Magen David. Mám ho po mamince. Tahle hvězda je něco jiného. Nemáme na vybranou, jestli ji chceme nebo nechceme nosit. Když ji nebudeme na sobě mít, mohou nám Němci udělat něco zlého,“ vysvětlovala. „Tatínek neřekl co, ale vypadal hodně vystrašeně. Má pořád spoustu starostí. Je tak unavený, že už ani nehraje na housle.“ Rena složila ruce na stole a s povzdechem o ně opřela hlavu. Karolína si přála holčičku ujistit, že všechno bude v pořádku, ale takový slib by se klidně mohl stát lží. Nevěděla, co bude dál. Místo toho řekla: „Mrzí mě to. Vím, jaké to je, když se tvůj domov promění v nehostinné místo. Když naši zem obsadily krysy, chovaly se k panenkám strašně.“ „Někdo tě tedy před krysami musel zachránit,“ namítla Rena. „Jinak bys tu nebyla.“ Karolína přisvědčila: „Zachránil mě hodný vítr. Odnesl mě odtamtud, abych mohla dělat společnost loutkáři.“ „Chtěla bych, aby mě a tatínka a všechny naše přátele také odvál hodný vítr někam daleko od všech Němců,“ řekla Rena toužebně. „Třeba byste mohli s panem Brzezickem jít s námi. Žili bychom v kouzelné zemi, odkud přišel vlhovec, a jedli bychom celé dny jenom zlatá jablka.“ Karolína si usmyslela, že tohle přání zašije do příštích šatů, které bude šít... ale měl vůbec někdo moc tohle přání vyplnit?
Zatímco sněhy tály a ustupovaly jaru, Karolína se začetla do učebnice polské historie, i když jí bylo jasné, že nesmí 102 Ukázka elektronické knihy