přetekl a hlučně před ním proudil po skalnatém úbočí. Tuor to přijal jako znamení, vstal a ihned jej následoval. Tak sestoupil z vysokých mithrimských kopců a vyšel na severní planinu Dor-lóminu; proud stále sílil, jak za ním šel směrem k západu, až po třech dnech spatřil na západě dlouhé šedé hřbety Ered Lómin, jež se v těch končinách rozbíhaly na sever i na jih jako hradba nad dalekým přímořským krajem u Západního pobřeží. K oněm horám Tuor na všech svých putováních nikdy nepřišel. Půda byla zase neschůdnější a kamenitější, jak se blížila k pahorkům, a brzy se začala Tuorovi před nohama zvedat a potok se vnořil do vymletého koryta. Ale právě když se třetího dne jeho pouti zešeřilo, Tuor se octl před skalní stěnou, v níž zel velký klenutý otvor; proud do něj vtekl a ztratil se. Tuor posmutněl a řekl: „Tak mě má naděje ošálila! Znamení z kopců mě dovedlo jen k temnému konci uprostřed země mých nepřátel.“ V srdci měl šedivo, když usedl mezi balvany na vysokém břehu potoka a probděl celou krutou noc bez ohně; byl totiž teprve měsíc súlimë a do té daleké severní země nepřišel ještě ani závan jara a od východu foukal řezavý vítr. Když však v dalekých mithrimských mlhách bledě prosvitlo vycházející slunce, Tuor zaslechl hlasy, pohlédl dolů a v úžasu spatřil dva elfy, kteří se brodili mělkou vodou. Když vystoupali po schodech vytesaných v břehu, vstal a zavolal na ně. Okamžitě tasili lesklé meče a vrhli se k němu. Pak viděl, že mají šedé pláště, ale pod nimi zbroj, a žasl, neboť byli sličnější a dík světlu svých očí se zdáli nebezpečnější než kdokoli z elfského lidu, koho zatím znal. Stál vzpřímen a očekával je; když viděli, že netasí zbraň, ale stojí sám a zdraví je elfským jazykem, zastrčili meče zpátky do pochvy a zdvořile ho oslovili. Jeden řekl. „Jsme Gelmir a Arminas z Finarfinova lidu. Nejsi jedním z dávných Edain, kteří v tomto kraji bydlívali před Nirnaeth? A dokonce z rodu Hadorova a Húrinova, tuším; vždyť o tom svědčí tvůj zlatý vlas.“ Tuor odvětil: „Ano, jsem Tuor, syn Huora, syna Galdorova, syna Hadorova; nyní však konečně toužím opustit tuto zemi, kde jsem psancem bez příbuzných.“ „Chceš-li uniknout,“ řekl Gelmir, „a nalézt jižní přístavy, tvé nohy již byly navedeny na správnou cestu.“ 103
Tolkien_Pád_Gondolinu_ilustrovaný_vnitrek.indd 103
24.07.2019 7:48:25 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264632
jméno, nevím proč, stále vyvstává v srdci a mám je na rtech. A kdyby bylo po mém, šel bych ho hledat, místo abych se ubíral touto temnou cestou děsu. Ledaže je snad tato tajná chodba cestou k jeho sídlu?“ „Kdo ví?“ odpověděl elf. „Jako je skryto Turgonovo sídlo, jsou skryty i cesty k němu. Neznám je, ačkoli jsem je dlouho hledal. Přesto, kdybych je znal, nezjevil bych je tobě a nikomu z lidí.“ Gelmir však řekl: „Slyšel jsem, že tvůj rod má přízeň Pána vod. A povedou-li tě jeho úradky k Turgonovi, jistě k němu dojdeš, ať se obrátíš kamkoli. Ubírej se nyní cestou, k níž tě z kopců přivedly vody, a neboj se! Nepůjdeš dlouho tmou. Buď zdráv! A nemysli, že naše setkání bylo náhodné; vždyť Ten, jenž sídlí v hlubinách, dosud hýbá mnohými věcmi v této zemi. Anar kaluva tielyanna! [Slunce bude svítit na tvou stezku!]“ S tím se Noldor obrátili a stoupali zpátky po dlouhém schodišti; Tuor však stál, dokud se světlo jejich lampy neztratilo a nebyl sám ve tmě hlubší než noc uprostřed burácení vodopádů. Pak sebral odvahu, položil levici na skalní stěnu a hmatal kupředu, nejdříve zvolna, potom rychleji, jak si zvykal na tmu a jak nenacházel na cestě žádné překážky. A po chvíli, která mu připadala dlouhá, a kdy byl umdlený, a přece si nechtěl odpočinout v temném tunelu, spatřil v dálce před sebou světlo, pospíšil si a přišel do vysoké a úzké strže a sledoval hlučný proud mezi jejími šikmými stěnami ven do zlatistého večera. Vstoupil totiž do hluboké rokle s vysokými sráznými úbočími, jež mířila přímo na západ, a zapadající slunce, klesající před ním po bezmračné obloze, do ní zářilo, zažíhalo její stěny žlutým ohněm a vody říčky se třpytily jako zlato, když se tříštily a pěnily na lesklém kamení. Tou hlubinou šel nyní Tuor s velkou nadějí a potěšením; nalezl pěšinu pod jižní stěnou, kde se táhl dlouhý a úzký písčitý břeh. Když přišla noc a říčka spěchala dál neviděna, jen v tmavých tůních se zrcadlil třpyt vysokých hvězd, odpočinul si a usnul; vedle té vody, jíž probíhala Ulmova moc, necítil totiž žádný strach. S příchodem dne šel dál a nespěchal. Slunce mu vycházelo za zády a zapadalo před obličejem, a tam, kde voda pěnila mezi balvany nebo se řítila náhlou peřejí, byl večer i ráno nad proudem utkán oblouk duhy. Proto nazval rokli Cirith Ninniach [Duhová rozsedlina]. 105
Tolkien_Pád_Gondolinu_ilustrovaný_vnitrek.indd 105
24.07.2019 7:48:26 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264632
Tak zvolna putoval tři dny, pil chladnou vodu, ale po jídle netoužil, přestože se ve vodě zlatě a stříbřitě lesklo mnoho ryb, nebo se třpytily stejnými barvami jako duha nahoře. Čtvrtý den se koryto rozšířilo, stěny se snížily a nebyly už tak srázné, říčka však byla hlubší a měla silnější proud, protože po obou stranách se táhly vysoké kopce a do Cirith Ninniachu se z nich lila mihotavými vodopády čirá voda. Tam Tuor dlouho seděl, pozoroval víry v proudu a naslouchal jeho nekonečnému hlasu, až zase přišla noc a v temné uličce oblohy nad ním studeně a bíle vysvitly hvězdy. Pak pozvedl hlas, sáhl do strun své harfy a nad hlukem vod se jeho zpěv a sladké tóny harfy rozlehly mezi kameny, množily se ozvěnou a rozcházely se a zvučely v kopcích zahalených nocí, až byla celá neobydlená země naplněna hudbou pod hvězdami. Tuor totiž nevěda přišel k Horám ozvěny, Lammothu okolo zálivu Drengist. Tam kdysi přistál Fëanor a hlasy jeho vojska se vzduly v mocný hlahol nad severním pobřežím, než vyšel Měsíc. Tuor užasl, přestal zpívat, hudba pomalu dozněla mezi kopci a nastalo ticho. Tu uprostřed ticha zaslechl nad sebou zvláštní výkřik a nevěděl, jaký tvor jej vydal. Chvíli si říkal: „Je to hlas nějaké příšery,“ chvíli: „To v pustině kvílí nějaké zvířátko“; a když jej zaslechl znovu, řekl: „To je určitě nějaký noční pták, kterého neznám.“ Zvuk mu připadal truchlivý, přesto jej toužil slyšet a jít za ním, neboť ho kamsi volal, ač nevěděl kam. Ráno ten hlas opět uslyšel přímo nad hlavou, vzhlédl a spatřil tři velké bílé ptáky letící proti západnímu větru dolů rozsedlinou. Silná křídla jim zářila v právě vyšlém slunci, a když ho míjeli, hlasitě zakvíleli. Tak poprvé spatřil velké racky, jež milují Teleri. Vstal a šel za nimi, a aby lépe viděl, kam odletěli, vyšplhal na skálu po levé straně, stanul na vrcholku a cítil, jak se mu do tváře žene prudký vítr ze Západu; vlasy mu zavlály kolem hlavy. Zhluboka se napil toho nového vzduchu a řekl: „Povznáší srdce jako doušek chladného vína!“ Nevěděl však, že vítr přichází přímo od Velkého moře. Šel dál, vysoko nad řekou hledal racky, a tu se boky rozsedliny opět přiblížily k sobě a on dospěl k úzkému jícnu, v němž hlučely vody. Pohlédl dolů a spatřil velký div, aspoň jemu to tak připadalo: vzhůru úžinou totiž přicházel silný proud a zápasil s říčkou, která se tlačila dál, 106
Tolkien_Pád_Gondolinu_ilustrovaný_vnitrek.indd 106
24.07.2019 7:48:26
Ukázka elektronické knihy