100
z
Arkadij a Boris Strugačtí
Vyplázla na něj jazyk a odešla. Gaj si Maka, který se za dívkou jako obvykle vlídně zadíval, čtverácky změřil. „Pěkná holka, co říkáš?“ zeptal se a vzápětí se zděsil: Makova tvář znenadání žulově ztvrdla. „Co je to s tebou?“ „Poslyš,“ řekl Mak, „všechno bych to třeba nakonec bral. Všechno. Dokonce i mučení je asi za takových okolností myslitelné. Vy to musíte vědět líp. Ale střílet ženy… mučit ženy…“ Shrábl své holínky a odešel z pokoje pryč. Gaj si rozpačitě odkašlal, energicky se oběma rukama poškrábal v týle a začal prostírat na stůl. Po tomhle rozhovoru zůstal v jeho nitru nepříjemný nános. Taková rozpolcenost. Samo sebou, Mak je zelenáč a jako by ani nebyl z tohoto světa, ale ty jeho argumenty podivuhodně sedí. Je to logik, v tom to je, perfektní logik. Třeba teď před chvílí – mlel vyslovené fantasmagorie, a nakonec se mu to všechno krásně logicky seřadilo. Gaj si musel přiznat, že nebýt téhle rozmluvy, sotva by někdy připadl na věc tak prostou, že nejpodstatnější vlastností degenerátů je to, že jsou to degeneráti. Jakmile bychom je této vlastnosti zprostili, všechna ostatní obvinění vůči nim se změní v paskvil. Ano, zakopaný pes je v tom, že jsou to degeneráti, kteří nenávidí všechno normální… To stačí – a celá věc se klidně obejde i bez hontského zlata… A co ti Hontové – že by to teda byli taky degeneráti? To nám neříkali. Jenže když to nejsou degeneráti, tak by je naši degeneráti měli nenávidět stejně jako nás… Massarakš! Aby ji hrom spral, tuhle logiku… Jakmile se Mak vrátil, Gaj se na něj okamžitě vrhl. „Jak jsi mohl vědět, že je Rada doma?“ „Jak to, jak? To bylo přece jasné…“ „A když ti to bylo jasné, tak proč jsi mě na to neupozornil? A proč si, massarakš, pouštíš jazyk na špacír před cizími lidmi, třiatřicetkrát massarakš?!“ Mak se taky dopálil. „Kdo je pro tebe cizí, massarakš? Snad Rada? Prosím tě, vy všichni i s těmi vašimi rytmistry jste mi mnohem cizejší než ona.“ „Massarakš! Ty nevíš, co se v řádech píše o služebním tajemství?“ „Massarakš a massarakš! Co sis na mě zased! Já jsem přece nevěděl, že o ní nevíš. Myslel jsem si, že si ze mě chceš vystřelit. A pak – copak jsme tu mluvili o nějakých služebních záležitostech?“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264611
Maxim Kammerer / Obydlený ostrov
z
101
„Všechno, co se týká služby…“ „Táhněte k šípku s tou vaší službou, která se musí tajit i před vlastní sestrou! A vůbec před kýmkoli, massarakš! Nasekali jste si tady tajnosti na každém rohu, že pro ně není k hnutí, a člověk aby ani hubu neotevřel!“ „Tak ty na mě nakonec budeš řvát? Já ho tady, pitomce, školím, a on si na mě bude vyskakovat…“ Ale Mak už se nezlobil. Najednou se v mžiku ocitl přímo vedle Gaje; Gaj se nestačil ani pohnout, silné ruce ho stiskly v pase, pokoj se mu zatočil před očima a pak už se bleskurychle přiblížil strop. Přidušeně vyjekl – Mak ho na rukou natažených nad hlavou opatrně odnesl k oknu a řekl: „Kam s tebou, s těmi tvými tajnostmi? Nechceš oknem ven?“ „Co je to za hloupé vtipy, massarakš!“ zakřičel zděšeně Gaj, křečovitě mávající rukama ve snaze najít oporu. „Aha, z okna ven nechceš. Dobře, zůstaň tady.“ Gaj vzduchem doplul k závěsu a přistál na Radině posteli. Posadil se, narovnal si vytažený kabátek od pyžama a zavrčel: „Zvíře nerozumný…“ Už se taky nezlobil. Nebylo na koho, leda snad na degeneráty. Začali prostírat na stůl. Přišla Rada s kastrolem polívky a za ní strýček Kaan se svou nerozlučnou láhvinkou, která jediná, jak sám ujišťoval, ho chránila před nachlazením a dalšími stařeckými chorobami. Posadili se a pustili se do polévky. Strýček nejdřív vypil sklenku, vtáhl nosem vzduch a rozvykládal se o svém úhlavním nepříteli, kolegovi Šapšovi, jinak autorovi článku o funkci jisté kůstky jakési prehistorické ještěrky; článek samozřejmě budoval na blbostech, nic než blbosti neobsahoval a napsán byl pro blby… U strýčka Kaana byli všichni blbové. Kolegové na katedře jsou blbové, jedni snaživí, druzí prolezlí leností. Asistenti jsou známí blbové od kolébky, kteří by mohli nanejvýš pást někde v horách dobytek, a ani v takovém případě není jasné, jestli by si s tím poradili. Nu, a pokud jde o studenty, tak mládež je dneska všeobecně jako vyměněná a studovat jdou jen zvlášť k tomu účelu vybraní arcikreténi, které by starostlivý podnikatel nikdy nepustil k výrobnímu zařízení a velitel, který své věci rozumí, by je nikdy nezařadil do jednotky. Takže o osudech vědy zabývající se prehistorickou faunou je roz-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264611
102
z
Arkadij a Boris Strugačtí
hodnuto… Gajovi to nebylo nijak zvlášť líto, čert je vem, prehistorická zvířata, na ta teď není ani pomyšlení – ono je vůbec u boha, proč a komu se takováhle věda mohla někdy hodit… Rada však měla strýčka ráda, vždy se společně s ním hrozila tuposti kolegy Šapša a upřímně hořekovala, že vedení univerzity není ochotno financovat další expedici… Dnes se ovšem rozmluva ubírala jiným řečištěm. Rada, která – massarakš! – celý jejich rozhovor přece jen vyslechla, se strýčka najednou zeptala, čím se degeneráti liší od normálních lidí. Gaj Maka zpražil zničujícím pohledem a Radě navrhl, aby ostatním nekazila chuť a raději si přečetla příslušnou literaturu. Strýček však namítl, že ta literatura je sepsána pro nejpitomější z pitomců, že v Departmentu veřejného vzdělání se zřejmě domnívají, že ostatní jsou stejní nevzdělanci jako oni sami, že problém degenerátů není zdaleka tak jednoduchý a vágní, jak se ho v zájmu vytvoření jistých nálad mezi obyvatelstvem snaží předestřít, a že buď se na věc budeme dívat jako kulturní lidé, nebo jako naši čačtí, leč ne právě nejvzdělanější důstojníci v kasárnách. Mak byl toho názoru, že by se to mělo jednou zkusit jazykem kulturních lidí. Strýček si dal ještě sklenku a nastínil teorii, která poslední dobou patřila ve vědeckých kruzích k nejmódnějším – degeneráti jsou vlastně nový biologický druh, který vznikl jako důsledek radioaktivního ozáření. „Jsou nesporně nebezpeční,“ prohlásil strýček Kaan se zvednutým ukazovákem, „ale jsou mnohem nebezpečnější, než si vůbec dokážeš představit, Gaji. Bojují o místo v tomto světě, o existenci svého druhu, a tento boj nestaví na žádných sociálních konfliktech, takže skončí až ve chvíli, kdy arénu biologických dějin opustí buď poslední člověk, nebo poslední mutant! Hontské zlato – taková hovadina!“ řval rozlícený profesor. „Nebo diverze proti PBO – další nehoráznost! Za Modrého Hada se dívejme, pánové! Za Modrého Hada… Odtud hrozí největší nebezpečí. Tam se zrodily a odtud se valí hordy humanoidních netvorů, aby nás rozdupaly a proměnily v nicotu! Jsi slepý, Gaji, a tvoji velitelé jakbysmet. Je třeba zachránit civilizaci! Ne nějaký jeden národ. Nejen naše matky a děti, ale lidstvo jako celek!“ Gaj se rozzlobil a řekl, že osudy lidstva ho zajímají pramálo. On na tenhle kabinetní blábol nevěří. A kdyby mu někdo řekl, že existuje způsob, jak poštvat divoké degeneráty na Honty tak, aby se přitom
Ukázka elektronické knihy