Cornell-zlom.qxd26.5.201922:52Stránka99
DEVĚT
PŘED DESETI LETY Šofér Mike vždycky vozil Lisu Toshackovou ze školy domů. Byli kamarádi. Staral se o ni a bral tu zodpovědnost vážně. Vždycky stál u auta před školními vraty a rozhlížel se kolem, jako by se odkudkoli mohlo přiblížit nebezpečí. Den ode dne se zdál znepokojenější. Pak ji odvezl do domu jejího otce Alfa na rohu ulice plné zeleně v Bermondsey, ačkoli pěšky by tam došla pohodlně za dvacet minut. Cestou ji Mike informoval, kdo z rodičů je doma, tedy pokud vůbec někdo. Maminka byla každou chvíli někde s kamarádkami a táta se staral o rodinnou firmu dovážející textil, což znamenalo, že měl nepravidelnou pracovní dobu a hodně času trávil u strýce Roba. Strýc byl jeho pravá ruka a nejvíc práce se obvykle udělalo u něj. Lisa už dávno nabyla dojmu, že jejich firma je v něčem zvláštní. U večeře se často vtipkovalo o tom, že ten či onen pro ně něco udělal a ani nechtěl nic na oplátku, prostě proto, že jsou to oni. Byli zřejmě mocná rodina; Lisa si začínala uvědomovat, že její kamarádky takové rodiče a příbuzné nemají, ale brala to jako samozřejmost. Vlastně na to byla spíš hrdá. Byla ta holka s divným okem, ale jejím kamarádům se to líbilo a nikdo se jí pro to neposmíval, ačkoli možná, že i to souviselo s její rodinou. Byla přesvědčená, že její členové konají dobro a zaměstnanci pro ně pracují rádi. Dnes jí Mike řekl, že je otec doma, ale když vešla, bylo všude divné ticho. „Tati?“ zavolala. „Astrello?“ Nic. Šla se nahoru převléknout a těšila se, jak si pustí televizi. Na podestě zaslechla nějaký zvuk. Zasténání parket a vrzání namáhaného provazu. A znova – tenhle zvuk doma ještě neslyšela. Podle sluchu došla až do tátovy pracovny. – 99 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264471
Cornell-zlom.qxd26.5.201922:52Stránka100
PAU L C O R N E L L
Dveře byly pootevřené. Dopadal na ně čtverec slunečního světla z velkého oranžového a zeleného okna v hale. Bylo to tu cítit starým kobercem. Jak se blížila, viděla štěrbinou uvnitř nějaký stín, příliš dlouhý stín. Přistoupila až ke dveřím, aby viděla – – a pak se vrhla dovnitř, ke svému tátovi, který visel z lustru, kolem hlavy ve smyčce svatozář stropní růžice. Potřebovala se dostat k němu nahoru, co nejrychleji ho sundat. První její impulz byl popadnout jeho tělo a zatahat, věděla ale, že nesmí. Rozhlížela se horečně po něčem, na co by si mohla stoupnout, aby na něj dosáhla, ale všechno jí připadalo asi kilometr daleko. Není pod ním žádná židle. Konečně si všimla jeho kancelářské židle, zastrčené u psacího stolu; popadla ji, smýkla s ní doprostřed místnosti a vyskočila na ni. V tváři neměl vůbec žádný výraz, ale na spánku mu temněla modřina. Zvuky nevydával. Hlavu měl nakloněnou trochu doprava, ústa pootevřená. Rozdrásala si prsty, jak se snažila povolit uzel. Rozdrásala si je, ale dokázala to. Nejbližší nůž byl v kuchyni, a na to nebyl čas, nebyl čas… panebože, rozhodla se správně, nebo ho zabila? „Tati, zavolám doktora, tati, mluv se mnou, řekni něco. Tati, řekni něco. Tati, sundám tě. Tati –!“ Jeho tělo se zřítilo k zemi tak, jak se nemůže zřítit nic, v čem zbyla byť jen trocha života. Kolem se začala rozlévat louže krve a ona si poprvé všimla, že má ránu v boku. Padla vedle něj a vzala jeho tvář do dlaní, chtěla ho začít křísit, ale byl studený, zatřásla s ním, aby se probral, ale ani se nehnul, a ona se rozječela. „Sebevražda,“ prohlásil strýc Rob. „To bych od Alfreda vážně nečekal. A ještě ke všemu tady nechal ženu a dítě. Takhle uteče jenom hajzl.“ V příštích pár týdnech byl největším překvapením pro Lisu Toshackovou, jak se tehdy ještě jmenovala, hněv namířený proti jejímu otci. Dokonce i maminka se ve svém žalu na něj zlobila. Lisu to šokovalo a nevěděla, kam s očima, když lidé takhle spustili. K tomuhle postoji se zřejmě přidali úplně všichni, ale ona sama nemohla. Dělala náležitá velká gesta, chodila jen v černém, ale pořád se jí zdálo, že netruchlí – 100 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264471
Cornell-zlom.qxd26.5.201922:52Stránka101
ZHOUBA LONDÝNA
správně, protože jak jí se to jevilo, musela by mít vztek na tátu, a to nemohla. Vztek měla, to ano, ale ne na něj. Měla vztek kvůli tomu, co pořád opakovala a nikdo to neposlouchal. „To nebyla sebevražda.“ „Je od tebe hezké, že to říkáš, ale… on se o to pokusil už předtím, než se oběsil.“ Měl ránu mezi žebry, krvavý nůž se našel v pracovně v zásuvce. Nůž, kterým mohla přeříznout provaz. Zřejmě také uhodil hlavou o zeď tak, až v ní teď byl důlek. „Nebyla to sebevražda.“ „Miláčku, prosím tě… neříkej to.“ „Nebyla to sebevražda.“ Ostatní členové rodiny se po sobě mlčky dívali. Požádala, aby mohla na pohřbu říct pár slov. Stála tam, sledována tvrdými pohledy rodinných přátel v čerstvě vyčištěných oblecích se širokými rameny. Ona teď chodila v černé krajce a rukavicích, což bylo maličko výstřednější než běžné smuteční oblečení. Vikář ji nechal přistoupit k rakvi. Několik manželek, blonďatých, opálených do oranžova, které trochu příliš kouřily, a dokonce i tady měly na sobě minisukně, zatím kvílelo jako o závod. Podívala se na shromážděné příbuzné a všimla si, že hierarchická síť zodpovědnosti a strachu všechny vtáhla přesně do těch správných lavic, takže organizátoři neměli co dělat. A tíže té sítě vedla přímo k Robu Toshackovi, který seděl na vnitřním konci první lavice napravo, teď už bez nepříjemné protiváhy staršího bratra vedle sebe. Rozhodně vypadal, jako by ho teď zaměstnávalo něco víc, ale ona si byla jistá, že to je jen ta větší moc, kterou získal. Podívala se mu do očí. „Nebyla to sebevražda,“ prohlásila znovu. Jen to, nic víc. Pak se vrátila ke své vyděšené matce. Rob ji zastavil na podestě během smuteční hostiny. Byla to přepychová záležitost, hrála irská folková kapela a skoro celé Bermondsey se zastavilo vzdát mrtvému úctu. Celý den všichni chlastali jako o závod a Lisa byla rozhodnutá pokud možno zůstat ve svém pokoji, tedy ve svém současném pokoji. Rob totiž trval na tom, aby se matka přestěhovala – 101 –
Ukázka elektronické knihy