98
D i n a Š t ě r b o vá • Ty r k y s o vá
hora
Nurba, zatímco se poslušně vracím a obcházím zeď tak, jak se sluší. Když se mani obejde zleva, tak je všechno v pořádku. Není třeba se ani modlit, protože sám za nás vysloví mantru, která je do něj vytesaná. A nejen tu jedinou, kterou všichni znají: „Óm, mani padme, húm…“ ale i každou jinou, jež je obsažena v posvátném spisu Kandžur, který umějí číst jen lámové. Jak by se jinak modlili ti, co sami neznají písmenka? Dobře je to vymyšlené. Ale běda, když teď mani obejde pocestný zprava, vše je špatné, žádné modlení, jen se bohové naštvou. Po tomto lapidárním poučení si již nikdy netroufnu dráždit Nurbovu pověrčivost a vždy obejdu mantry zleva. Je to nakonec jedno. Za vesničkou mineme poslední zelenající se rododendron s nalitými pupeny a nenápadně se vracíme do vlády chladu. Kolem páté hodiny se chodník stočí k severu a před námi se zjeví Thami. Rozložitá šerpská vesnice postavená v obrovském rozšíření údolí na říčních terasách Bhóté Kóší. Je druhou největší v celém Khumbú. Narodil se tu a v údobích mezi jarními a podzimními výpravami zde žije s rodinou náš Ang Rita. Přímo nad Thami směrem k západu se zvedá vysoké sedlo Traši Lapca, které odděluje dolinu Bhóté Kóší od sousedního Rolwalingu. Až doposud jsme šli západním směrem, teď se stočíme k severu a opustíme frekventovanou trekingovou trasu. Naše cesta povede i nadále údolím tibetské řeky a bude společná s cestou tibetských prodavačů soli a tyrkysů, kteří sem přicházejí obvykle přes průsmyk Nangpa La. Poprvé tu na nás dýchne studený vítr z Tibetu, který nás již neopustí. V Thami je také poslední místo nepálské policejní kontroly zastoupené třemi nudícími se vojáky, kteří z nedostatku jiné zábavy hrají od rána do večera karty. Pečlivě zkoumají naše expediční povolení, několikrát počítají osoby, zvířata i náklady, než se dopracují ke shodě. Pak nám nabízejí vřelý čaj i možnost přenocovat v poloroz-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264195
99
D i n a Š t ě r b o vá • Ty r k y s o vá
hora
valené stanici. Zdvořile poděkujeme, neboť už máme jiné pozvání, dnešní noc strávíme v Ang Ritově domácnosti. „To je můj dům,“ říká hrdě Ang Rita a prstem ukazuje na druhou stranu rokle, ve které se s hukotem valí peřeje ledové vody. A za chvilku již vcházíme do přízemní části kamenného domu, kde v přítmí voní zásoby horského sena. Větrem uslzené oči bolí, jen těžko si zvykají na tmu, tápeme k žebříku, kterým se leze nahoru do obytné části domu. První a zároveň poslední patro je jedinou velikánskou prostorou, která slouží rodině jako obývací místnost, ložnice, kuchyň i skladiště dohromady. „Namasté, namasté,“ vítá nás Ang Ritova manželka i pět dětí a zvědavě po nás pokukují. Máme hlad jako vlci a s vervou se proto vrháme na mísu kouřících brambor. Jejich horké slupky příjemně zahřívají ztuhlé ruce a vonící dužina lehce klouže do hrdla. Místnosti vévodí otevřené ohniště, střed tepla a kouře, plazícího se všemi otvory ven. Střecha domu je dvojitá, chybějící strop nahrazuje výplet ze štípaného bambusu, kouřem zčernalého do ebenového odstínu. Aby střecha neuletěla, je zvenčí zatížena umně naskládanými žulovými placáky. Zastřešit správně dům je hotové umění, které se dědí z otce na syna, je k tomu třeba umět několik řemesel od kamenického až po košíkářské. Všechny střechy jsou tu stejné s výjimkou jediné, plechové, která kryje novou školu pro děti, postavenou z Hillaryho fondu pro zvelebení země Šerpů. Venku se stmívá a studený severní vítr neustává. Sedíme zmalátnělí jídlem, oči slzí a štípou, protože modravý dým prostoupil celý prostor. Hostitelé nosí na nízký stůl další a další chody, jak velí zákon pohostinnosti. Po bramborách, které jsou základem stravy, přišla vaječná omeleta, následovaly kousky vařeného jačího masa v kořeněné omáčce, pak mísa momo, taštiček s masovou náplní uvařených ve skopovém vývaru, a nakonec hromada mastných placek purí i obyčejných čapátí. Úplně nakonec, když se
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264195
100
D i n a Š t ě r b o vá • Ty r k y s o vá
hora
už nemůžeme ani hnout, přináší paní domu džbánek s podivnou tekutinou. Je bělavé barvy, připomíná syrovátku, ale s mlékem tento nápoj nemá nic společného. Chutná na způsob zkvašené citronády a trochu připomíná zvětralé pivo. Konečně se tedy seznamujeme s národním nápojem, podomácku vyráběným rýžovým pivem zvaným čhang! V chalupě se zatím shromáždilo několik Ang Ritových sousedů a přátel, zvědavě přihlížejí, co s Věrou uděláme. „Určitě v tom budou paraziti, améby,“ šeptá mi potichu do ucha Věra, ale já jsem rozhodnuta kráčet ve šlépějích Herberta Tichého důsledně. On tu přece také před třiceti lety popíjel s Pasangem čhangu a já mám hostitele urazit? Hrdinně upiji ze sklenice, předtím vypláchnuté vodou pochybné čistoty. „V nejhorším snad pomohou léky ze zeleného vaku,“ myslím si přitom alibisticky a Věra mě následuje. Po chvilce si připadám, jako když se u nás doma sejde několik přátel, aby si s Otakarem zahráli taroky. Šerpové sice tuto hru neznají, ale jejich mužná zábava podmalovávaná alkoholem je stejná. Chvástají se o sto šest, pomlouvají nepřítomné, teď hlavně Sónama, nevázaně se smějí jakýmsi lechtivým vtipům, kterým naštěstí nerozumíme. Děti ani nedutají, v umouněných tvářičkách jim svítí nádherné hnědé oči, pod nosem natahují nudli, kapesník je neznámý přepych. Havraní vlasy mají střižené podle kastrolu. Všichni jsou podobni Drdovým čertíkům, přišli na svět tady, v této místnosti, a na svět jim pomáhal Ang Rita. Pokud byl zrovna na expedici, tak sousedka. Jaképak problémy, když se to vezme kolem a kolem, člověk se zas tolik neliší od jaka a každý Šerpa viděl mnohokrát přicházet na svět roztomilá jačí telátka. Pán tohoto stavení vlastní patnáct jaků, jsou jeho chloubou a samozřejmě tou nejvyšší sociální jistotou i znakem postavení. Protože je často mimo dům, zaměstnává, jak jsem vyrozuměla, pomocníka, který se o zvířata stará
Ukázka elektronické knihy