98
KAPITOLA SEDMÁ
KDO SE BOJÍ BOŽÍ BÁZNĚ?
Umím si představit Kazatele jako stárnoucího muže, který zoufale cítí, jak se mu život krátí, který je k sobě příliš upřímný na to, aby svůj strach potlačoval nebo popíral, a jehož zachvátil pocit, že brzy nastane konec, aniž by v životě udělal něco smyslu plného. Je jasné, že byl bohatý a že si v životě užil mnoho příjemného, ale to jsou dost pomíjivé věci. Bohatství zmizí ještě během života nebo vyklouzne z ruky v okamžiku smrti. Bohatí lidé mohou být nesnesitelní, osamělí, nemocní. A všechny ty okamžiky potěšení zmizí, jakmile rozkoš skončí. Nakonec, to Kazatel ví, bude muset čelit temnotě sám, aniž by jej mohlo ochránit jeho bohatství nebo kratochvíle. A pokud mu bude položena otázka – jím samým, nebo někým jiným – „Co jsi udělal se svým životem, se všemi těmi příležitostmi a výhodami, kterých se ti dostalo?“, jak bude znít odpově? Že si vydělal spoustu peněz, přečetl hromadu knih a účastnil se mnoha večírků? Život člověka by měl být v součtu něčím víc. Ecclesiastes je v tomto bodě svého života moudrý a sečtělý, má dostatečné poznání na to, aby věděl, že ve vší jeho učenosti
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264102
99
se nenachází odpově na otázku, která ho pronásleduje. Jednoho dne napíše knihu, aby se pokusil ji zodpovědět. Ale než bude schopný to udělat, musí prozkoumat ještě jednu věc. Zoufale chce udělat něco se svým životem, který by měl být nejen úspěšný a příjemný, ale i správný v trvalém smyslu, a tak překročí hranice poznání a pokusí se dosáhnout vzdáleného břehu, kam jej nemůže zavést rozum. Jak Kazatel stárne a je každým dnem nespokojenější, obrátí se, podobně jako mnoho lidí, s postupujícím věkem k náboženství. Od nynějška skoncuje s pochybami i zpochybňováním. Kazatel se te bude bezvýhradně věnovat službě Bohu a konat jeho vůli. Lidské bytosti nežijí věčně. To je pochopitelně výchozí bod veškerého Kazatelova hledání a skalisko, o něž se roztříštily všechny jeho dosavadní naděje. Jakou má cenu být bohatý nebo moudrý, když všichni – bohatí i chudí, moudří i pošetilci – musejí zemřít a být zapomenuti? Ale Bůh je věčný. Je navěky. Když se přimkneme k věčnému Bohu a věnujeme svůj život službě jemu, nemělo by to zafungovat? Nemohl by to být způsob, jak ošálit smrt a vyhnout se pocitu marnosti a konečnosti, kvůli němuž je všechno naše namáhání nesmyslné? Kazatel se vydává dělat věci, které jsou z hlediska věčnosti správné a pravé, v naději, že tímto způsobem sám dosáhne věčnosti. Nikdy nepochopil, proč to nefungovalo. Možná byl příliš velký individualista na to, aby jej uspokojovala perspektiva, že zemře a sám zmizí, ale aspoň sloužil věčným hodnotám. Možná se v náboženských halách setkal s pokrytectvím i podlostí a poznal, že ti navenek nejzbožnější mohou být vnitřně zkažení,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264102
100
a začal pochybovat o smysluplnosti zbožnosti. Na jednom místě (8,10) píše, že se dívá na to, s jakou úctou pohřbívají svévolníky ve stínu Chrámu, kdežto ctnostní, ale prostí lidé leží kdesi v zapomenutí a nikdo jim nevěnuje pozornost. Možná je už příliš starý na to, aby změnil svůj celoživotní zvyk být kritický a skeptický. Ale a je důvod jakýkoli, záhy vidíme, jak říká: „Dej si pozor na každý krok, když jdeš do Božího domu.“ (4,17) „Nebu příliš spravedlivý ani nadmíru moudrý; proč by ses měl zničit? Nebu příliš svévolný a nebu jako pomatenec; proč bys umíral, než vyprší tvůj čas? Bude dobře, když se tohoto přidržíš a ono nespustíš ze zřetele.“ (4,16–18) Jinými slovy, tvůj život má být směsicí zbožnosti a hříšnosti. Všeho s mírou! – Pouhá zbožnost tedy zjevně nebyla onou hledanou odpovědí. Je to zdrcující, když vás Bůh zklame. A už máte o Bohu jakoukoli představu, a mu dáváte jakákoli jména, založit svůj život na určitých předpokladech, a potom být svědkem, jak se to celé pod vámi zhroutilo, je otřesná zkušenost. Zanechá to ve vás pocit, nejen že vaše teologie není správná, ale že nic ve světě není správné. Vyjměte Boha z celkového obrazu, dovolte, aby události donutily člověka, a připustí, že základní předpoklady života byly mylné, a celý svět se mu náhle bude zdát beze smyslu. Myslím na idealistické intelektuály dvacátých a třicátých let dvacátého století, kteří se duší i tělem oddali komunistické straně a snažili se celá léta nevidět její krutost a pokrytectví. Když se nakonec museli konfrontovat s pravdou o případu, jemuž se snažili tak usilovně sloužit, bylo to něco víc než jen poučení nebo zklamání. Znamenalo to zničení celé morální základny jejich života.
Ukázka elektronické knihy