kytici do vázy, postavila ji doprostřed stolu tak, že nemohla na Miloše vidět, a vyslechla si upřesnění toho, co pro ni v pardubickém bytě pan profesor všechno nachystal a co jí ještě může nabídnout. Tehdy byli všichni přesvědčeni, že Soňa dozraje. Že ji mateřství a manželství změní. Ale ona neuměla být spokojená. Šťastná. A ani šťastným nedokázala nikoho učinit. Ale Jiřinku miluje. Rozmazluje ji a vzápětí za něco kárá. Zjihlý pohled střídá tvrdé semknutí rtů. Její ruka dokáže trestat a po chvíli hladit. Od první chvíle, kdy její dcerka přišla na svět, se jí jemně dotýkala, jako by se potřebovala ujistit, že je skutečná. Anna se jí snažila s malou pomoct. Soňa vždycky nelibě nesla, pokud jí byl někdo příliš nablízku nebo jí dokonce radil. Přijmout pomoc by chápala jako přiznání, že ji potřebuje. A tak zaujala odmítavý postoj. Jasně dala otci i prarodičům najevo, že od nich nic nechce ani neočekává. Přestala existovat překážka, která by Vojtovi a jeho ženě bránila přestěhovat se v létě dvaačtyřicátého k Františkovi zpět do morašického hospodářství. Pro Annu to byla úleva. Po Jiřince se jí stýskalo. Ale po atentátu na Heydricha ji a Vojtu z jindy poklidné části města vyhnaly výstřely, které každou středu doléhaly až k nim. Nepomáhala zavřená okna. Ani zacpané uši. Rozběsněné gestapo rozpoutalo peklo, které korunovalo pravidelnými popravami na Zámečku na kraji města. Prozřeli i ti, kteří se doposud příliš nezajímali o dění kolem sebe, žili si své obyčejné životy v područí Velkoněmecké říše a přežívali s vědomím a zároveň omluvou, že k takovému životu byli donuceni. Toho krutého léta nebylo úniku před rozhlasem, ve kterém zněla jména popravovaných. Objevovala se i na černočervených plakátech se sotva zaschlou tiskařskou černí,
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264014
kterými bylo město oblepováno. Vojta viděl, jak je Anna zase utrápená. Věděl, že se pokaždé snažila před dozvukem výstřelů uniknout. Plakala a šeptala, že v okamžiku, kdy k nim výstřel dolehl, už někdo další nežil. Možná toho člověka znali. Nejspíš za nic nemohl. Nic nezpůsobil. Jen někde byl. Nebo byl příbuzný. Někoho statečného. Už dávno Němci nectili míru a hranice. Ignorovali je na mapách i ve své zběsilé mstě. Anna se zavírala ve sklepě a zatemněné okénko se pokoušela ucpat novinami a hadry. Nepomáhalo to. Odcházela na druhý konec města. Ale musela míjet vývěsky. Poslouchat rozhlas. Obcházet trafiky s novinami plnými dalších jmen. Procházet kolem Labe, do kterého sypali popel popravených přivážený z krematoria, místního architektonického skvostu. Vojta se nemohl smířit s tím, že jeho žena znovu strádá. Zlobil se na potměšilost osudu, která je vmetla do dvacátého století a donutila prožívat další válku. Po té první, o které byli přesvědčeni, že lidstvo poučila a zůstane poslední. Když se odstěhovali k synovi, ulevilo se jim. I Františkovi. Bál se o ně. A hospodáři je vždycky líp, když ve stavení není sám. Mrzelo ho, že přijeli bez Soni a Jiřinky. U něj je přece místa dost. Bezpečí a lepší živobytí. Tolikrát to nabízel. Musel se nechat odbýt Soniným argumentem, že její muž má ve městě práci. Ale nechápal, proč se dcera alespoň dočasnému pobytu u něj tak brání, když s Milošem beztak za celé dny nepromluví, jako by byl jen přívažkem ve svém bytě. Teď František vrací otci spěšnou zprávu. V jejich pohledech, které se na okamžik setkají, se prolíná stejná nevyslovená otázka. Proč nás neposlechla? Anna to už nemůže vydržet, nasazuje si brýle, bere synovi papír z ruky, zhluboka se nadechne a čte:
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264014
SONA ZRANENA. JA NASAZEN NA ODKLIZECI PRACE. PRIJEDTE PRO JIRINKU. MILOS Vojta sleduje svou ženu, která s povzdechem odkládá spěšnou zprávu. O zástěru si otře ruce, jejíž hřbety pomalovalo stáří a slunce hnědými skvrnami. „Proč nás neposlechla!?“ Anna jediná výčitku vysloví nahlas. O ostatním není potřeba hovořit. František pospíchá do stáje zapřahat. Vojta se strojí. Z jeho pohybů se už dávno vytratila svěžest. Zastavuje se u dveří a přemýšlí, jestli na něco důležitého nezapomněl. Anna mu podává košík, do kterého nachystala jídlo a pití. Má spoustu otázek, ale ví, že na ně teď nemůže dostat odpověď. Před stavením si podupávají zapřažení koně. Anna vyprovází muže. „Vraťte se mi v pořádku,“ prosí.
w
w
w
Koňský povoz se proplétá pardubickými ulicemi, ze kterých nedostatek benzínu vytlačil hromadnou dopravu a většinu automobilů. Nervozita a zoufalství, kterými je město prošpikováno, jsou všudypřítomné. Německé hlídky, Luftschutzpolizei, sanitní vozy, Feuerschutzpolizei, pokyny a houkání hasičských vozů se proplétají prachem, žárem a dýmem, který se stále nese z rafinerie. K továrně míří další a další vozy. Zdá se, že plameny si svůj karneval chtějí užít do posledního gramu syntetického benzínu, oleje a rozteklého parafínu, který se jim podbízí z poškozených cisteren a zásobníků. Ulice, ve které bydlí Miloš s rodinou, je poničená, ale u jeho domu je jen vytržené venkovní zábradlí a na západní straně domu se klikatí několik mělkých puklin. V suché trávě pod sklepními okénky se blýskají střepy. Kolem panuje ruch. Lidé odklízejí tašky, přebírají cihly,
102
Ukázka elektronické knihy