Kronika Chloé
Mamka mi navrhla, že bychom si mohly jen tak ve dvou vyrazit na procházku po starém městě, stockholmském Gamla Stan. Po tom úderu, který jsme zasadily vším, jsem si vážně myslela, že se bude chtít vrátit domů, ale její nadšení je nefalšované. S Lily jsme vymýšlely další způsoby, jak ji přimět k návratu, ale v hloubi duše asi obě víme, že cesta bude pokračovat až do samého konce, už kdyby jenom kvůli tomu, aby se dodržel slib daný bábince. Nakonec to možná není až tak špatné. Ta malá hra, kterou hrajeme s mamkou, mě baví. Nejenom proto, že se při tom nasměju, ale hlavně už dlouho jsem si tak dobře nerozuměla se ségrou. Souhlasila jsem. Nevzpomínám si, kdy naposledy jsem byla s mamkou chvíli sama. Slíbila jsem si, že nebudu nepříjemná, abych odčinila svoje slova, která mi ulítla při naší hádce. Bloumaly jsme dlážděnými uličkami, vcházely do obchůdků, jedněch hezčích než druhých, prošly jsme Marten Trotzigs Gränd, nejužší uličku města, cucaly jsme bonbony. Hodně jsem fotila barevné fasády, které se vyjímaly proti modrému nebi, odrazy ve vodě, mamku, jak pózuje na riksbronském mostě, mamku před Královským palácem, mamku před stockholmskou katedrálou. „Půjč mi to, vyfotím tě,“ řekla mi v jednu chvíli. Musela naléhat. Pózování mě otravuje, hlavně když dotyčnému trvá čtvrt hodiny, než si nastaví foťák, a stejně je výsledek nejistý. A to se mi hodí, nerada se vidím na obrázku. Sice mi od mala říkají, že jsem hezká, 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264008
že jsem fotogenická, že mám pěkný obličej, překrásné oči, plné rty, dokonalý profil, ale když se vidím na monitoru nebo v zrcadle, padnou na mě všechny moje vady. Tak se v koupelně každé ráno oddávám baletu, který dokonale ovládám. Troška podkladového krému pro vyhlazení pleti, hnědý pudr na zvýraznění lícních kostí, oční linky, tři vrstvy řasenky pro zintenzivnění pohledu, růž na rty, trocha parfému ve spreji, několik pramenů vlasů natočených pomocí kulmy a moje maska nezranitelnosti je hotová. Dostaly jsme trochu hlad, tak jsme si koupily strömming frit, smaženého sledě, a k němu bramborovou kaši, a posadily se na lavičku na nábřeží, abychom se najedly. Když jsme dojídaly, mamce se zachtělo povídat. „Zlobíš se, Chloé?“ „Proč si to myslíš?“ zeptala jsem se, abych nemusela odpovídat. Cítila jsem na sobě její pohled, i když jsem se upřeně dívala na protější břeh. „Mám takový dojem. Nebo se pletu?“ Utřela jsem si ústa malým papírovým ubrouskem. „Já nevím, je to divný. Vlastně to záleží na daný chvíli. Občas jsem smutná, jen tak, bezdůvodně, a minutu nato jsem bez sebe radostí. Chvílemi bublám vztekem, je to hrůza, a tak říkám ošklivé věci, a to mě rozzuří ještě víc, ale nedokážu se udržet. Myslím, že…“ Zarazila jsem se. Když tuhle myšlenku, která mě pronásleduje už nějakou dobu, přesně zformuluju, stane se příliš reálná. „Co myslíš, že?“ „Ne, nic.“ „Chloé, můžeš mi to říct. Nejsem tvůj nepřítel, jenom se chci pokusit ti porozumět.“ Dlouze jsem se zamyslela. Odhalovat se je pro mě těžké. Při každé zpovědi je to, jako kdybych si sloupla jednu ochrannou vrstvu. Tahle informace byla obzvlášť choulostivá. Jestli jsem měla pravdu, bylo lepší ji uchovat v tajnosti. Ale jestli jsem se mýlila, možná by mě mamka mohla uklidnit. Otočila jsem hlavu a ponořila pohled do jejích očí. „Přísaháš, že mě nebudeš soudit?“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264008
„To ti přísahám.“ „Fajn. Myslím, že jsem šílená.“ Snažila se nedat na sobě nic znát, ale viděla jsem, že tvář jí prostoupilo znepokojení. Vzala mě za ruku. „Nemyslím si, že jsi šílená. Jenom si procházíš dospíváním, beruško.“ „Ale holky od nás ze třídy nejsou jako já! Jsem jediná, kdo si pokládá hromady otázek, kdo neustále mění názor, nezvládá emoce. Dobře vím, že jsem hypersenzitivní, ale stejně! Cítím se tolik jinačí…“ Neřekla na to nic, jen mě hladila po ruce. Nevrátily jsme se pozdě. Lily ještě nebyla zpátky z návštěvy Muzea Vasa s Marine a Gregem. Mamka se vzdálila z obytného vozu, oknem jsem viděla, že telefonuje. Těsně po večeři mi podala svůj mobil. „Na. Požádala jsem dědu, aby tohle naskenoval.“ Nechala mě o samotě. Dívala jsem se na displej, byl tam text napsaný rukou. Pak další. A další. A pak desítky dalších. Trvalo mi přes hodinu, než jsem všechno přečetla. Jednalo se o básně, většinou s máminým podpisem. Podle dat jí bylo něco mezi čtrnácti a dvaceti lety. Až do mého narození. Se spoustou poezie a melancholie tam připomínala čas, který plyne, nepřítomnost, smrt, dětství, opuštění, hledala smysl života, mluvila o dramatech ve světě, o lásce, samotě, strachu. Dost textů věnovala své mámě, tátovi, babičce, té, kterou byla jako malá, dětem, které jednou bude mít. Od mého narození všichni neustále upadali do vytržení nad tím, jak jsem podobná otci. Nad mými rusými kadeřemi, sytě modrýma očima, tenkýma nohama. Nezdálo se, že by na to mamka žárlila, usmívala se, jako kdyby jí to bylo jedno. Nejspíš proto, že stejně v hloubi duše věděla, že ve skutečnosti jsem z nich obou nejvíc podobná právě jí.
100
Ukázka elektronické knihy