vodí socha Kolumba na podstavci, při pohledu v úrovni očí překvapivě pupkatá. Za sochou se rozpíná Central Park, jeho stezky a stromy nařasené zamlženou linií výškových budov. Frédéric obkrouží sloup. Patrick netuší, jak zvládne jíst, má pocit, jako by mu obsah jeho snídaně uvízl někde za hrudní kostí. Snaží se tu překážku odstranit, zhluboka polyká, zatímco se přibližují ke stolu usazenému na vlastní mýtině se soukromým pásem okna, tvář muže za stolem přikrytá vinným lístkem, kožená kniha velká jako atlas, Patrick se skoro rozesměje nad tím, jak absurdní mu ta nervozita z oběda začíná připadat. A pak se vinný lístek spustí a odkryje tvář, kterou Patrick okamžitě rozpozná, ačkoliv už je to dvacet šest let, oči stejně neústupné, jako když je viděl naposledy. Kolumbus, Central Park, New York – všechno za oknem jen závoj na konci střemhlavého pádu. Existuje jen jeho tvář, Matthew, a vzduch lehce vonící po borovicích.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264007
DO MODRÉ HLUBINY Znovu jsem tě pak viděl koncem jara roku 2003, přesně týden potom, co jsem spolykal až moc prášků na spaní, anebo možná ne dost. Zíral jsem dolů z prvního patra, dost času na vlak do Bronxville, modrá kaluž světla se vpíjela do růžového mramoru hlavní haly železniční Grand Central Station. Bylo mi třicet tři let a do této chvíle jsem se třikrát pokusil zabít se. Ke čtvrtému pokusu nedošlo. Pochopitelně ten jediný důvod, proč jsem skončil u třetího pokusu, jsi ty. Vždycky jsem tě chtěl zachránit, Anetto, ale samozřejmě jsi ty zachránila mě. Nikdy jsem ti nevyprávěl o těch chvílích, kdy jsem se to snažil skoncovat, ani nikdy nebudu, a sám nevím, jestli protože tě tím nechci obtěžovat, anebo protože se bojím, že bych pak ve tvých očích nebyl dost chlap. V každém případě uběhlo něco přes dvacet let. Poslední moje vzpomínka na tebe je, jak si opíráš bradu o moje rameno, oba sedíme na mém kole a mně se motá hlava. Netušil jsem, že bydlíš na Manhattanu. Byla sobota ráno, nádražní halou se trousily stovky návštěvníků města, kolem slavného místa u hodin postávala skupinka lidí a čekala na své milované, přátele, možná na svou naději. A právě tehdy jsem tě spatřil.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264007
Pamatuju si na odraz tvých nohou na modří zaplaveném mramoru, jak ses nenápadně pohybovala jako někdo, kdo se snaží zůstat nezpozorován v davu. Díval jsem se na tebe, dvacet kroků, třicet kroků, nedokázal jsem odvrátit pohled, něco na tobě bylo. A pak mě cosi postrčilo na schodiště, bral jsem je po dvou. Za pár vteřin jsem stál za tebou ve frontě, ačkoliv jsem si svoji jízdenku koupil už před deseti minutami. Zkoumal jsem křídlovitý tvar tvých lopatek rýsujících se v pršiplášti a odposlouchával, co říkáš do telefonu. Myslel jsem, že se bavíš o nějakém filmu nebo televizním pořadu, protože jsi vykládala, jak někoho mučili a přivazovali k židli. A pak jsi řekla, Ustřihli mu palce na rukou pákovými kleštěmi. Jo, vždyť já vím. Postavili ho do kádě s… sakra, jak jsem to mohla zapomenout. Taková ta řecká pomazánka… Ne, hummus ne… Víš přece, okurka a… Do háje… Tzatziki, řekl jsem. Otočila ses. Jo, tzatziki, řekla jsi do telefonu a než ses zase otočila zpátky, odtažitě ses na mě usmála. To už jsem byl beznadějně zamilovaný. Už jsi byla na řadě a brzy se udělalo u okénka volno. Počkej, řekla jsi, za chvilku ti zavolám zpátky. Soustředil jsem se, abych uslyšel, kam máš namířeno. Yonkers, zpáteční. Úplně mimo moji trasu. Pocítil jsem příval zklamání, ale okamžitě mě napadlo řešení. Jakmile jsi ukročila od okénka, přispěchal jsem k němu a nahlas řekl, Yonkers, prosím. Zastavila ses a otočila. Zpáteční? ozvalo se z okénka. Jistě, řekl jsem.
100 Ukázka elektronické knihy