Miroslav Veverka: Hledání Boha
Padesát let po zboření prvního chrámu dobyl perský král Kýros II. znovu jeruzalém, povolil Židům obnovit Chrám a část Židů se z Babylonie vrátila do vlasti. Ti si pak s sebou odnesli části babylonského duchovního dědictví, které se touto cestou dostalo do Tóry. Potopa světa byla kupříkladu v knize Genesis převyprávěna již potřetí, po Sumerech a Babyloňanech. Velká část Židů však v Babylonii zůstala. Vytvořila první židovskou diasporu a v ní duchovní centrum všeho židovstva. V této době byly sepsány, zredigovány a kanonizovány texty Tóry i celého Tanachu (hebrejské Bible). Život Židů se začal řídit sepsaným zákonem. Tanach se skládá z Tóry (pěti knih Mojžíšových), knih proroků a spisů. Obsahově je totožný se Starým zákonem křesťanů. Tanach, a Tóra především, jsou považovány za svaté. jejich ručnímu přepisování byla vždy věnována úzkostlivá péče. Chyba v jediném slově z celkového počtu více než 300 000 stylizovaných písmen znehodnotila celou Tóru, která pak byla nepoužitelná. V období mezi oběma chrámy se také myšlenkové proudy mezi Židy diferencovaly. Řecky píšící židovský historik josephus Flavius (asi 37–100 n. l.) říká, že se u Židů zabývají filozofií tři skupiny: farizejové, saducejové a esejci. Esejci jsou sice rodem Židé, ale milují se navzájem více než ostatní. Bohatstvím pohrdají a vládne u nich podivuhodná pospolitost. Nelze u nich nalézt nikoho, kdo by majetkem ostatní převyšoval. je u nich zákonem, že ten, kdo do sekty vstupuje, odevzdá své jmění celému řádu.1 Podle Flavia je u esejců pevně zakořeněna víra, … že jsou sice těla pomíjející a svou podstatou nikoli trvanlivá, duše však že jsou navždy nesmrtelné a že sestupují z nejjasnějšího nebe a vcházejí do těl jako do vězení, jsouce stahovány dolů jakýmsi 1/ josephus Flavius, Válka židovská, 2, 8, 119–122; přel. jar. havelka a jar. Šonka, SNKLu, Praha 1965, str. 146. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS263962
6. Judaismus
přírodním kouzlem. Jakmile se však uvolní z tělesných pout, že se radují a vznášejí se k výšinám nebeským, jako by byly zbave ny dlouhého otroctví. (Válka židovská, 2, 8, 154–155, str. 149) Esejci (esséni) se stranili veřejného života, rozvíjeli askezi, žili převážně v pouštích nebo na okrajích měst a vytvářeli společenství nikoli nepodobná pozdějším mnišským řádům. V polovině minulého století byly na březích Mrtvého moře, především v blízkosti Kumránu, nalézány starověké spisky, sepsané mezi lety 200 př. n. l. a 68 našeho letopočtu. Tyto náboženské texty byly nacházeny právě v jeskyních, kdysi obývaných esejci. Esejci byli odpůrci saducejů, ale namísto kritiky se věnovali budování alternativního náboženského společenství. Oproti saducejům, kteří učili, že lidská duše umírá spolu s tělem, a popírali jakoukoliv formu posmrtného života, věřili esejci v nesmrtelnost lidské duše a dualismus těla a duše se v jejich učení blížil helénskému platonismu.1 Duchovní nesmrtelnost byla důležitým dogmatem víry esejců. Saducejové (saduceové) patřili ke konzervativní vrstvě bývalých chrámových kněží a jejich potomků, k rodu levitů i k majetné aristokracii a obchodníkům. uznávali pouze autoritu psané Tóry. její volný výklad i tzv. ústní Tóru radikálně odmítali. Odmítali také existenci andělů, nesmrtelnost lidské duše a zmrtvýchvstání člověka. Saduceové, druhá to skupina, sudbu vůbec popírají a o Bohu tvrdí, že stojí mimo konání ane bo dohlížení na zlo. Tvrdí, že na lidech záleží volba mezi dob rem a zlem… Trvání duše a tresty i pocty v záhrobí popírají. (Válka židovská, 2, 8, 164–165; str. 150–151.) Zatímco konzervativní kněžská elita trvala na doslovné závaznosti psané Tóry, opoziční proud, označovaný jako fa rizejové (farizeové), nepokládal Tóru za uzavřenou a snažil
1/ Neil Gillman, Vzkříšení a nesmrtelnost v židovském myšlení, Vyšehrad, Praha 2007, str. 95–97.
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS263962
Miroslav Veverka: Hledání Boha
se ji aktualizovat v soudobých společenských podmínkách. Své učení zakládali farizejové na nepřetržitě rozvíjené „ústní Tóře“, které přisuzovali stejnou závaznost jako psané hebrejské Bibli. Další věroučnou odlišností mezi oběma proudy bylo to, že farizejové hájili myšlenku nesmrtelné individuální lidské duše, vzkříšení z mrtvých a posledního soudu. Saducejové tyto myšlenky odmítali a obhajovali stanovisko Tóry. Ze dvou předchozích pak farizeové se domníva jí, že přesně vykládají zákony a že jsou nejpřed nější sektou… Každá duše je prý nesmrtelná, ale jen duše dobrých přecházejí do jiného těla; du še ničemů jsou trestány věčnými tresty. … Fari zeové se navzájem milují a usilují o svornost ve věcech společných; saduceové však bývají i vůči sobě navzájem velmi drsní a jejich styky se sobě rovnými jsou nevlídné jako s cizinci. (Válka židovská, 2, 8, 164–165; str. 150–151)
hnutí farizejů se formovalo z učitelů Zákona, učenců a vzdělaných laiků. Představovalo jakýsi střed mezi konzervativními saduceji a extremisticky laděnými esejci i jim příbuznými drobnými sektami. Farizejové zdůrazňovali potřebu pružné interpretace a rozvíjení Tóry. Věřili, že Bůh předal Mojžíšovi Tóru v ústní podobě. Ta nebyla zapsána doslovně a předává se z generace na generaci. jejich učení o posmrtném životě bylo složité a kombinovalo duchovní nesmrtelnost s tělesným zmrtvýchvstáním. Flavius poznamenává, že zatímco saducejové měli vliv pouze na majetné vrstvy, na straně farizejů stálo velké množství prostého lidu.1 1/ Flavius josephus, Jüdische Altertümer, 13, 10, halle 1899, str. 179. 102
Ukázka elektronické knihy