na kupě listí. Chtěl sem si ty písklata, který se teprve teď pořádně rozvřeštěly, líp prohlídnout a trochu sem to hnízdo jakoby nadzved. Pištěli eště víc a legračně komíhali holejma krkama, viděl jsem, jak se jim rozvíraj a zavíraj miniaturní zobáčky. Havranice kroužila kolem mý hlavy a tloukla křídlama. Byl to podivnej pocit, naskočila mi husí kůže, já byl najednou jejich pán. Já moh rozhodnout, co s nima bude dál. Byly tak malý a roztomilý, že jsem cejtil úplně palčivou chuť sevřít je do dlaně a hladit je a mazlit se s nima. Ale zároveň mě taky vzrušoval ten pocit, že bych tu přátelskou dlaň moh najednou sevřít v pěst a rozmačkat je. To sem cejtil najednou. Moh sem to všechno eště zastavit, ale ne, já zdvihal hrábě čim dál vejš a hnízdo se začlo hejbat. Já strašně potřeboval vědět, co to všechno udělá a co se stane. Asi sem potřeboval vědět, jak tahle moje nová síla nad tvorama může fungovat. Já to takhle tehdy nebral, ale asi sem potřeboval vědět, jak funguje smrt. A že vopravdu je. Moh sem to zastavit, když na zem vypadlo první mládě. Ale ne, já se na něj jen šel podívat zblízka, dotk se ho a cejtil, jak mu pod chmýřím, co má na celým těle, zběsile tluče malý srce. A ta zběsilost nějak vešla do mě, anebo sem se bál havranice, že mě nějak potrestá. Nalítávala na mě, vždycky zmizela mezi stromama a pak letěla dycky vo něco blíž k mýmu obličeji, už se mě párkrát dotkla křídlama. Dostal sem asi strach, že snad nějak zavolá ostatní havrany, nebo mý rodiče, nebo já nevim… prostě sem pochopil, že co chci stihnout, musim stihnout hned teď, a co to bylo, to sem nepochopil dodnes. Začal jsem hráběma třískat do hnízda a ty malý ptáčci začali padat na zem a pak se hnízdo urvalo. Myslim, že sem řval. Když hnízdo spadlo, ty mláďata se divně mlely po zemi a pištěly… byly najednou hnusný, jak ňáký červi, a já na to hnízdo skočil a rozdupal je. Rozdupal jsem je na kaši a pak sem srazil hráběma i tu havranici, kerá najednou naříkala… ať mi nikdo neříká, že ptáci nebrečej, já to slyšel, já takovýho člověka, co by tohle řek… já ho varuju… a znova a znova sem jí sekal hráběma, až se jen tak shrble plazila po těch svejch dětech… a pak, bratři moji, pak sem je pochcal… to vzrušení bylo tak palčivý, že sem prostě musel nějak pokračovat. Močil sem na ně a věděl jsem, že je to strašně zlý,
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS263879
to, co dělám, ale bylo to i krásný, divný… a ono to eště neskončilo, protože když sem tam na ty ptáčky a na tu havranici močil a občas je eště pošoup botou, tak najednou slyším: Lukáši! Lukáši, co to tam děláš, s čim si to hraješ? Byla to moje máma a byla blízko a najednou všechno viděla… a najednou sme stáli proti sobě, já rozepnutej a moje máma… a ti ptáci… a dybych se tehdy třeba zhroutil, nebo aspoň rozbrečel, tak bych to třeba ňák zlomil… ale já strašně vykřik, moc sem se jí bál, že mě potrestá, a nenáviděl jsem jí za to, že mě přistihla. Udeřil jsem jí přes ústa a ječel na ní nějaký nadávky, ona byla úplně zmatená a otočila se, že rychle odejde. Ale to mě rozlítilo ještě víc, tak jsem jí taky praštil těma hráběma a pak ještě jednou… upadla, z nosu jí tekla krev a mně to najednou došlo. Upad sem na zem vedle ní a říkám: Mami! To nebolelo, to nebolelo… jenže ona mě odstrčila a šla pryč, trochu se potácela. Já sem se zavřel do tý kůlny a byl sem tam, prostě sem tam byl, nevim, jak dlouho, ale asi dost, protože když sem vylez, tak byla noc a ty ptáci byli odklizený. To sem si hned všim, protože svítil měsíc. Nějak sem se vkrad domu a druhej den sem měl horečku a zůstal v posteli. Strašně sem toužil po tom, aby to byl jen sen. Ale on to sen nebyl. Naši se mnou o tom nikdy nemluvili, akorát mě poslali k ňákýmu zmrdovi psychiatrovi, o kterým sem hned věděl, že si ty svý zapíčený otázky může strčit do prdele. Ale máma se mnou už vlastně nikdy potom nepromluvila, mimo obvyklý věci, jako: chceš mlíko nebo čaj, dojez to, dones, ukaž, a takový, tak se mnou nikdy potom už nemluvila, nikdy se mě pak už na nic neptala, ani na mě… ňák přátelsky nešáhla, nedotkla se mě, nebo tak něco, tehdy mě vlastně teprv vod sebe vodstavila. Micka skončil za přátelského a ostražitého mručení tlupy. Trochu sme se ho dotýkali a poplácávali ho na břiše, nad žaludkem a kolem žaludku a v zátylku, kde jsou zdroje zloby. Ale protože zdroje perverze sou dosud medicínsky nepoznaný, tak i po celým těle, takže dostal pěknou nakládačku. Přiznám se, že se to neobešlo ani bez pár kopanců do koulí. A pak si Micka sednul, trochu zbitej, ale celkem v pořádku, a byla řada na mně. Já jsem ale za všeobecnýho souhlasu postoupil svý místo Davidovi. Kamarádi souhlasili, protože i když
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS263879
Bohler po každým sebekritickým sezení rozdával dosti tvrdý pokání: kupříkladu 600 nepřetržitých otčenášů, nebo 1 000 kliků, nebo Di a vylez zvenku na dům a na střechu a zůstaň tam! nebo Di a votoč Hradní stráži ňákýho kalašnikova! — tak u našeho horala šlo nad věcí obvykle mávnout rukou, nebo se spokojit s dvěma třema otčenášema. A po těch zvrhlostech, co jsme vyslechli, jsme doufali, že ani tentokrát nezklame. Měl jsem sen, řekl David. Bylo to doma v horách, fujavice metla sníh vokolo chaloupek našeho rodinnýho kmene Losínů, cesty byly zapadaný a nešlo vyrazit na lov. Muj táta se oháněl širočinou, ale občas se zastavil, protáh se, až mu klouby zapraštěly, a povídá: Nynčko by bodluo par pudů čerstuego syrovuego masa, masa, masasa, ach achich ouvej Maria! A dal se do sekání trámu. Mý mladší bráchové se choulili na peci a moje stará babizna jim vyprávěla legendy. Ale kluci moc nedbali o skutky starýho Choroše a povídali si mezi sebou a já je taky slyšel: Ech ju, ňákó to chropavku krvavo, ej Boha!, tho bhy bhyl pocuc, véď, Medore! Ech, nemluvuj mi tyto poudačky, si svouji ruku sjim, Methode, odpovídal jinej muj bratr. Nejmladší muj brácha Benjamin seděl na kolenou mýho nejstaršího bráchy Abraháma a povídali si o posledním medvědovi, co jsme měli před tou bouřkou, a tekly jim sliny. Moje máma zapálila hromničku, protože ta krutá bouře, co tehdy zasypala chalupy našeho rodinnýho kmene, nabírala na zuřivosti. Kouk sem se na svou hodnou počestnou mámu a vtom ona povídá: Tož taky bys krvavoj flaksi jakésy pochroustal, nezbedniky jeden, hoj! Taktéž i ja, Davidko moj malej, hu! Chápejte, kamarádi, my byli na divočinu prostě zvyklí a neuplynul den, aby některý z chlapců starého Losína medvěda neupytlačil. Na takovouhle bídu jsme prostě v našem rodě nebyli stavění! Ne, že by nám hrozil hlad, měli jsme v kumbále viset šrůtky vepřového i telecího, starou i novou šunku, všelijaký ty bolševický karbanátky, karfiól, hromady vajec i bandor, sem tam ukrytou jámu s pohankou, pytle ovsa, bušle pšenice, kukuřici vzrostlou jako chlap, slepejše, slunečnicový semena i volej s rejží, křížaly, jáhly, kebaby… jenže nám prostě chyběly vitamíny. Bouřka byla nekonečná a mámě
100 Ukázka elektronické knihy