dobytka. Ale všichni pošilhávali ke kůlně. Zevnitř se ozývalo tlumené žuchání, znělo to, jako by tam někdo mlátil obilí. Občas odtamtud byl slyšet výkřik, zasmání. Když děvečky pokukovaly po mně, jestli mě náhodou neznají, styděl jsem se, bylo to, jako by mi někdo do kůže zapichoval špendlíky. Jedno děvče na mě posměšně ukázalo rukou a zašeptalo cosi, co vzbudilo všeobecné veselí. Chtěl jsem se obrátit a utéct zpátky do lesa, ale přesto jsem se přinutil zůstat. Když ke kůlně zamířili dva chlapi, kteří právě dorazili, přidal jsem se k nim. Museli si razit cestu šuškajícím davem. Ucítil jsem zápach kořalky, jeden si vykasal kabát a z kalhot vytáhl láhev. Oba si notně zavdali. Strnul jsem, když jsem většího z nich poznal. Byl to Roope, zrzavý čeledín z hutě, ten, co na mě řval na cestě a vyhrožoval mi, že mi namlátí řemenem. Když se teď obrátil, zaleskly se mu oči. „To mě teda podrž, není to ten proboštův laponskej spratek? Je pravda, že tě probošt našel pod kamenem? Ležel jsi pod kamenem, troll, kterej ani neuměl mluvit.“ Jeho kamarád netrpělivě otevřel oprýskané dveře do kůlny. Já jsem se vyhnul Roopeho šátrajícím rukám, skrčil se v nízkých dvířkách a protáhl se dovnitř. Doškobrtal jsem se do houpavého přítmí. V místnosti byl dusný, vlhký vzduch a podstatně větší teplo. Pronikavě tam čpěl pot a ještě cosi jiného, cosi nebezpečného, co vycházelo z mladých těl. Když oči začaly přivykat šeru, uviděl jsem, jak se lidé pohybují jeden vedle druhého v dlouhé řadě, nebo spíš v kruhu, byl to kruhový tanec. Ženy stály čelem dovnitř, zatímco muži kroužili za nimi, a oba kruhy se pohybovaly každý jiným směrem, takže muž měl před sebou vždycky jinou ženu, a pak zase jinou. Pocit blízkosti byl tak hrozivý, že se mi zatočila hlava a udělalo se mi špatně. Našel jsem útočiště u podélné stěny a všiml si, že tam stojí několik dalších mladých ostýchavců, kteří si také netroufají zapojit se do upoceného kroužení. V rohu stál na bedně na brambory zpěvák. Byl to útlý mladíček s chlapeckou tváří, nápadně drobné postavy a s velmi 103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS263619
jasným hlasem, který byl něčím mezi hlasem muže a hlasem ženy. Jeho píseň byla opravdu zvláštní, ještě nikdy jsem nic podobného neslyšel. Vypadalo to, jako by se smál, k ničemu jinému to nedokážu přirovnat, hlas mu vždycky vylétl do výšky, trylkoval a pak se v dlouhé smyčce sesul po příkrých schodech dolů. Skoro ani nebylo vidět, že dýchá. Hlas mu opět vylétl nahoru a naplnil místnost pravidelným rytmem. Zpíval la-di-li-di, la-di-li-di dam-dadi dam-da, a jazyk mu přitom kmital tak rychle, že mi nešlo na rozum, jak je to možné. Žádné jiné nástroje tam nebyly, nikoho z okolí, kdo by si mohl dovolit housle, jsem neznal. V lese jsem slýchával hrát pasačky na doma vyřezanou flétnu, zvuk flétny jim dělal společnost a zaháněl šelmy. Ale nejlepším nástrojem byl přesto vlastní hlas, ten jste si přece pořád nosili s sebou. Útlý zpěvák teď upoutával pozornost všech přítomných, zpíval jednu sloku za druhou, zatímco houpavé pohyby sváděly tanečníky čím dál blíž k sobě. A pak dozpíval. Došlo k tomu tak naráz, že lidé upadli do rozpaků. Stáli až příliš blízko jeden druhého, zavládlo znepokojivé ticho. Děvečky se dívaly do země, na boty se zobci nebo na vlastní zápěstí. Některé si cosi šuškaly a trochu se pošťuchovaly. Zpěvák si zdlouhavě odkašlával, vyplivl hleny a přihnul si z láhve. Fascinovaně jsem na něj zíral, na toho nenápadného chlapíka s úzkými ramínky, kterého by si venku na cestě nikdo nevšiml. Ale tady byl přirozeným středobodem. Tanečníci na parketu k němu vrhali úpěnlivé pohledy, byli netrpěliví, všichni se chtěli vrátit do hudby, do srdce, které bilo a hřálo. Mladík se uzavřeně pousmál, zapátral v pokladnici písniček, třpytící se jako stovky barev, uchopil jeden konec přadena a zkusil zazpívat. Tentokrát to bylo se slovy. Byl to takový ten teskný finský valčík o osamělosti pod hvězdami posetým nebem, když milovaná odešla za jiným. Vytvořilo se několik dvojic, které začaly vířit v těsném prostoru. Ale většina lidí nesměle couvla ke stěnám a jenom naslouchala. Vedle mě se ocitly dvě dívky a jedna z nich do mě náhodou šťouchla bokem. Všimla si toho a odtáhla se, ale já jsem pocítil tajné štěstí. Byla tak blízko mě. Kdybych rozpřáhl 104 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS263619
ruce, mohl bych ji obejmout. Třeba bych mohl jako zakopnout a zachytit se jejího ramene? Tady, v rozpálené kůlně, jako bychom se nacházeli v jiném světě. Nebyl tu žádný hospodář ani hospodyně, kteří by chtěli všechno řídit, a v koutech neseděli žádní dědci ani báby s očima na stopkách. Pro některé přítomné se tu nacházela svoboda, jakou dělný lid jinak nepocítil. Těžký vzduch chutnal sladce. Díky němu chtěli všichni víc. Opít se do němoty a vířit jako čmeláci. Zničehonic mi někdo k ústům strčil láhev. Byl to Roope, kterému zpod nazrzlého knírku vyčnívaly ostré zuby. „Dej si, ty laponskej spratku, koňak…“ Beze slova jsem se láhve chopil. Lepila se potem z jeho rukou a slinami a mě napadlo, že ho tou lahví praštím do spánku, takže to nepřežije. Živě jsem si to představil. Zpěvák naráz přestane zpívat, všude dupot, zmatek, křik a krev, bude krásné moct udeřit, dát tomu darebákovi za vyučenou, rozzuřit ho. Ale pak, okamžik předtím, než se mu oči rozšířily hrůzou, jsem se zarazil. A místo abych ho udeřil, jsem se napil. Přiložil jsem si hrdlo láhve ke rtům a nechal hadí jed proudit dovnitř. Dvakrát nebo možná třikrát jsem si pořádně lokl a potom jsem láhev vrátil. Roope se zašklebil, načež mě bouchl dlaní do ramene, jako by z nás najednou byli přátelé. Vrávoravě se ke mně naklonil a chtěl si se mnou povídat, až z příliš velké blízkosti, jak bývá u opilců zvykem. Mně to obvykle bylo nepříjemné, ale zčistajasna mi to přestalo vadit. V přítmí jsem si Roopeho prohlížel, lesklé čelo a vlhké rty, tuhé nazrzlé chlupy knírku, které se chvěly, když kašlal a divže se nepozvracel. Roope popadl nejbližší dívku a začal se s ní v tom hemžení potácet. Ještě nikdy jsem kořalku neokusil. Měl jsem pocit, jako kdybych polykal oheň, ale jen na okamžik. Potom se mi v břiše udělalo bolavé vejce. Bobtnalo tam, tlukoucí a bušící, a měnilo se v jedovaté srdce. A pak prasklo, černá skořápka pukla a prodraly se z ní nohy s drápy a šupinatou kůží, jakož i morda, která kousala a divoce mlátila kolem sebe. Drak byl na svobodě. Já sám jsem se stal drakem. Zbavil jsem se potácejícího se Roopeho kamaráda, který se na mě snažil věšet. 105 Ukázka elektronické knihy