Rozesměju se. „Tři sta se ti zdá málo?“ „No, a když chceš vyjít na druhou plošinu, tak to je sto patnáct metrů.“ „No tak to nevím, jestli bych dala. A ta první plošina?“ „Ta má padesát sedm metrů.“ „Hm, děsná představa, ale zároveň mě to láká.“ „Tak zítra vyrazíme?“ „Můžeme. A to překvapení?“ „Je až odpoledne.“ „No, takže dopoledne máme volný. Vyrazíme na věž?“ „Jestli se nebojíš.“ „Měla bych?“ zatvářím se dotčeně. „Jen jsem se ptal.“ „Padesát sedm metrů není tak moc.“ „Neubíráš?“ „Ne. Říkal jsi padesát sedm ne?“ „Říkal, ale ty jsi původně říkala, že chceš aspoň do poloviny.“ „No to jsem sice říkala, ale nevěděla jsem, že je to tak vysoko.“ „A co rovnou nahoru?“ „Jako tři sta metrů?“ „Ne, tři sta je až po špičku. Přesněji tři sta dvacet čtyři. Jinak ta třetí plošina je ve výšce dvě stě sedmdesát šest metrů.“ „Ha ha, to je brutus.“ „Ale dá se tam vyjet, nemusíš po schodech.“ „Možná, jenže ta vejška,“ zahledím se na věž. „A ty bys tam šel?“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS263557
„No, asi jo. Jenže to se říká ze země, ale co potom nahoře. Určitě tam je bezva výhled. Tak mě teď napadlo, co tam jít už teď?“ „Teď?“ „Proč ne? Výhled na noční Paříž z Eiffelovky se ti nepoštěstí každý den. A ve dne tam bude narváno.“ „Myslíš, že mají otevřeno?“ Koukne na hodinky a pronese: „Ještě jo a pak se tam můžeme otočit do restaurace.“ O restauraci jsem četla a přišla mi bezvadná. Hledala jsem i obrázky na internetu a teď? Teď mám možnost zajít přímo do restaurace, nejenom se kochat fotkami, ale rovnou to zažít.
„Co na to říkáš?“ pronese Honza, jen co si sedneme ke stolu v restauraci. Vybral stůl u okna, abychom měli krásný výhled. „No,“ nadechnu se a oddychnu si nahlas. Honzu to pobaví. „Takže sto patnáct metrů, dobrý ne?“ „Jo, celkem to šlo,“ zezačátku jsem z toho teda měla vítr, ale byl tam fajn rozhled. „Pohled na rozsvícený okolí bylo super.“ „A teď si představ, kdybychom byli ještě výš.“ „Tak na tohle radši ani nemyslím. Výhled určitě bezvadný, ale ta vejška!“ Z rozhovoru nás vyruší usměvavá servírka. Honza nám objedná míchaný nápoj a servírka odejde. „Takže se ti tu líbí?“ chytne mě přes stůl za ruku. „Moc!“ řeknu nadšeně. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS263557
„To jsem rád a hotelový pokoj snad taky dobrý.“ „Dobrý? Slabý slovo, úplně luxusní. Jen škoda, že jenom na jednu noc,“ povzdychnu si. „Však počkej na překvapení.“ „Vždyť čekám, jen mi stále vrtá hlavou, co jsi připravil.“ „Myslím, že se ti to bude líbit.“ „A překvapení bude na jak dlouho?“ „Zatím nevím, nechám to na tobě. Když se ti bude líbit, tak několik dní a když ne, no tak smůla.“ „Co potom?“ „Musel bych přebukovat let.“ „Jestli to překvapení bude stejně dobrý jako tohle, tak nic přebukovávat nemusíš.“ Oči se mu rozzáří. „Však já si taky myslím, že se ti bude líbit!“ „Nechám se překvapit, i když jsem zvědavá.“ „Je mi to jasný, ženská zvědavá.“ Servírka donese objednané nápoje a na Honzu se doširoka usměje. Mně můj úsměv zamrzne, polknu. „Copak se děje? Žárlíš?“ popíchne mě. Mlčky se napiju. U Tomáše mi to zezačátku taky vadilo, když se na něj jiný holky naculovaly. Po první hádce, facce už jsem moc nežárlila, vadilo mi to čím dál míň a občas jsem měla myšlenky, aby se do nějaké zakoukal a odešel ode mě on. Jenže takové štěstí jsem neměla. Krása není všechno. Honza se na mě upřeně zadívá. Zrudnu a zakoktám: „Promiň. Cos říkal?“ „Že by odsud byla hezká fotka noční Paříže.“ 100 Ukázka elektronické knihy