98
Povo
l e n é
z t r át y
•
No
r a
Ro
b e r t s
Marcie zvedla plechovku s náplní. Patricii na chvíli připadalo, jako by v matčiných očích zahlédla určité uvědomění. Možná i trochu úlevu. Marcie záclony polila tekutinou a zapálila je. „Vidíš, jak jsou jasné! Musíš zapnout troubu, mami.“ „Upekla jsem dort?“ „Tak jako vždycky.“ Patricie vzala Marcii za ruku a odvedla ji k troubě. „Zapni troubu.“ A vedla matčinu ruku ke knoflíku. „Chce se mi spát. Potřebuju spát.“ „Jenom zapni troubu a pak si můžeš zdřímnout.“ „Pak přijde JJ?“ „Ach, už brzy ho uvidíš. Zapni tu troubu, přesně tak. Co kdyby sis prostě lehla támhle na gauč?“ Když se matka svalila na gauč, Patricie pomocí druhého zapalovače – toho, který si přinesla s sebou – zapálila záclony v obýváku. Když se blížila ke dveřím, dívala se matce do uvolněné tváře. „Zazpívej JJovi „Šťastné narozeniny“, mami.“ Ztěžklým jazykem, oči zavřené, se Marcie pokusila zazpívat. V době, kdy plyn z trouby odvedl svou práci, když se setkal s plameny a explodoval, už byla Patricie v posteli v domě prarodičů. Spala jako nemluvně. V telefonu na Reedově nočním stolku zapípalo upozornění. Převalil se, sebral ho a zamžoural na displej. „Ale sakra.“ „Policejní záležitost?“ Eloise Mathersonová vedle něj se zavrtěla. „Jo.“ Ne přímo, pomyslel si, ale protože s upozorněním na události spojené s DownEastským obchoďákem následoval Essiin příklad, nechtěl to ignorovat. „Omlouvám se.“ „O nic nejde.“ Znovu se zavrtěla. „Mám zvednout kotvy?“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS263404
99
Povo
l e n é
z t r át y
•
No
r a
Ro
b e r t s
„Ne, jenom dál spi. Pak ti napíšu.“ Zlehka ji poplácal po zadečku a vstal z postele. Jejich vztah přátel s – příležitostnými – výhodami jim oběma vyhovoval. Nic vážného, protože přátelský aspekt celé rovnice pro ně zůstával prioritou. Ve tmě popadl pár svršků a během krátké sprchy přemýšlel o Marcii Hobartové. Vedl si na ni složku, a musel by si osvěžit paměť, ale vzpomínal si, že když její syn začal střílet v Cineplexu DownEastského obchoďáku, byla rozvedená. Hobart žil s otcem, mladší sestra s matkou. Marcie pracovala jako hospodyně, vzpomněl si, když si natahoval džíny. Od střelby se dvakrát stěhovala – alespoň co věděl. Upozornění hlásilo, že na adrese jejího současného bydliště bojují hasiči s požárem pátého stupně – takovým, který ohrožuje i sousední nemovitosti. Z domu Hobartové vytáhli jedno tělo. Reed si přicvakl neslužební zbraň, popadl klíčky a z ledničky si vzal lahev Mountain Dew. Lokl si a seběhl dolů k autu, zaparkovanému na trávou prorostlém štěrkovém plácku. Auto, tentýž Dodge Neon, který mu rodiče dali k maturitě, bylo už pořádný křáp. Stejně tak dům, kde si najal byt, byl pěkná díra. Ale Reed se rozhodl nějak přežít, následovat Essiina příkladu a ušetřit si co jen bude v jeho silách, aby mohl složit zálohu na koupi vlastního domu. Ukázalo se, že díra, kde bydlel, byla pouhých pět minut od adresy Marcie Hobartové. Sirény zaslechl ani ne za dvě. Když uviděl hlídkové vozy, zaparkoval u krajnice. Jednoho z uniformovaných mužů u zátarasů poznal a zamířil rovnou k němu. „Zdravím, Bushnere.“ „Čau, Quartermaine. Ty tu někde bydlíš?“ „No, mám to kousek. Co už víte?“ „Jak poznat prdel od díry v zemi.“ „To rád slyším. A kromě toho?“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS263404
100
Povo
l e n é
z t r át y
•
No
r a
Ro
b e r t s
„Na devět-jedna-jedna nahlásili výbuch a požár. Ten barák je jako škvarek s propečeným masíčkem uvnitř. Hašouni to pořád ještě sundávají. Dům na východní straně to koupil, ale všichni se dostali ven.“ „Můžu se tam mrknout?“ „Mně je to u prdele.“ Reed viděl, jak se siluety hasičů v uniformách odrážejí od pulzujících a šlehajících plamenů. Proudy vody dopadaly v obloucích skrz oblaka kouře a pršícího popela. Obyvatelé stáli vpovzdálí a tiskli k sobě děti nebo se vzájemně objímali. Někteří vzlykali. Reed slyšel štěkavé rozkazy, praskání ve vysílačkách. A viděl, že Bushner to vystihl. Z domu, v němž bydlela neustále napadaná Marcie Hobartová, zbyl víceméně škvarek. Reed sledoval, jak se zdi pomalu hroutí samy do sebe a vystřelují z nich plameny a světlušky jisker do kouřem zahalené temnoty. Další hadice zaútočily na plameny plazící se po západní stěně domu z východní strany, a ještě další smáčely stěny ze západu, aby zabránily dalšímu šíření. Travnatá plocha před trojicí domů, rozdělená úzkými proužky, se proměnila v zčernalou bažinu nacucaného popela a bahna. Reed prolétl očima dav a zastavil se u mladého páru s dítětem v ženině náručí a se žlutým labradorem u nohou. Upřeně sledovali dům na východní straně a ženě po tváři proudem stékaly slzy. Přešel k nim. „Bydlíte tam?“ Muž, podle Reedova odhadu asi pětadvacetiletý až třicetiletý se spánkem rozcuchanou kšticí blond vlasů, přikývl a objal ženu kolem ramen. „Hoří. Náš dům právě hoří.“ „Uhasí se to. A dostali jste se ven. Vy i vaše rodina jste se odtamtud dostali.“ „Přistěhovali jsme se teprve před dvěma týdny. Ještě jsme ani nestačili vybalit.“ Reed sledoval, jak voda zalévá plameny. „Bude tam nějaká škoda, ale nic, co by se nedalo opravit.“
Ukázka elektronické knihy