PETR
J A RO N Ě K
Stanul jsem v cíli. Na tom místě uvnitř hlubokého lesa vyrůstalo vysoké křoví a mladé stromy. Uprostřed zarůstajícího palouku však zůstal volný prostor a na něm se zemí srovnané trosky domu. Vzal jsem do ruky kus ohořelého trámu a usedl jsem. Pochopil jsem vše. Už jsem věděl, co je to za místo. Pochopil jsem i zmatená slova lesního muže. Vzpomněl jsem si. Má minulost se spojila s mou přítomností. Zůstal jsem sedět zcela ochromeně, jen jsem upíral pohled na kus temného dřeva ve svých rukou a vybavoval si vzpomínky. Přemohl mě pláč.
– 100 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS263373
ČÁST II. Tajemství minulosti
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS263373
I. Fojt Jaroš seděl nad žejdlíkem a jeho zachmuřenou tvář osvětloval tančící plamen kahánku. Rozrušeně podupával chodidlem pohyby tak trhavými, že se o něj chvílemi pokoušela křeč. Čekal. „No to je dost!“ vyštěkl na příchozího, který se protáhl dveřmi do jizby zakouřené rozpálenou pecí. „Máš tady horko,“ odpověděl muž na příkrý pozdrav. „Nežvaň a sedni si!“ okřikl návštěvníka fojt. Docházela mu trpělivost. Muž se ztěžka usadil na lavici naproti němu. Ačkoli to byl statný, čerstvý třicátník, kolena měl bolavá jako stařec a sluch neměl o nic lepší. Netrápil se tím a říkával, že takový je život mlynáře. Jmenoval se Aleš. „Tak se to blíží,“ začal fojt Jaroš. „Svátek Všech svatých.“ „Ovšem,“ potvrdil mlynář a ušklíbl se nad banálním konstatováním. Už tak dost nervózního fojta popíchlo, že se jeho společník chová netečně. Copak neví, proč se sešli? „Rozhodnutí ve mně dozrálo,“ pokračoval Jaroš. „Dál už tady tu sběř trpět nemůžeme.“ „Jsou tady odjakživa. Pamatoval je můj otec i jeho otec a tak dále. Co ti na nich najednou tak vadí? Poslední dobou jsi jako na nožích. Obcházíš tady, cosi kuješ. Co se děje?“ Fojt vydechl, přišel čas dostat přítele na svou stranu. Bude sloužit jako odrazový můstek. „Svět jde přece pořád vpřed, Aleši. Sedlákům je to jedno. Pro ně svět končí za polem. Ale já jsem z něj už viděl víc. A můžu ti říct, že tento náš malý svět – ten zaostává. A nic s tím nezmůžeme. Ale mohli bychom. Mohl bych tuto vesnici vyvést z okraje světa a pozvednout ji. Udělat ji bohatší, významnější. Všichni bychom se mohli mít lépe. Jen si představ – trhy ve Vizovicích. Takové, jaké jsou ve Zlíně – větší. A mnoho dalšího. Mohli bychom se stát důležitým místem na tomto Bohem zapomenutém okraji světa. Věděl bych, jak na to. Získal jsem přátele, získal jsem vědomosti. A také jsem zjistil, kde je potíž.“ – 103 –
Ukázka elektronické knihy