bil dojmem zkušeného stavebního technika. On byl však i jinak znám svou všestranností. Jako syn věhlasného houslového vir tuosa stejného jména byl od dětství též znamenitým houslistou, v dospělosti pak např. zkušeným fotografem a filmařem, vyznal se v automobilismu, v elektronice, a dokonce stavěl lodě. A tak jsem se vůbec nedivil, když jsem se dozvěděl, že v důchodovém věku snadno vystudoval filmovou režii a rozmnožil své tituly o MgA.
V E D E NÍ K LI N I KY POD PET ŘÍNEM
V roce 1980, kdy bylo započato s úpravami operačních sálů, jsem byl pro nějaké personální problémy na chirurgické klinice Pod Petřínem pověřen dočasně jejím vedením – současně s přednos tenstvím motolské chirurgické kliniky. Šlo nejen o vysloveně zdravotnickou práci, tj. vizity, indikace k operacím a příslušnou operační činnost, ale i o práci pedagogickou, kontrolu vedení stáží a přednášek a o rigorózní zkoušky z chirurgie. Svou každodenní činnost jsem zahajoval v 7:00 hodin vizitou a hlášením na motolské klinice. Po osmé hodině jsem odjížděl svým vozem na kliniku Pod Petřínem, kde jsem rovněž přijal hlášení a zkontroloval jsem stavy nejzávažnějších pacientů. Pak jsem odcházel na operační sál k provádění plánovaných opera cí. Šlo většinou o operace v břišní dutině, často na štítné žláze, vzácně i o cévní výkony na tepnách dolních končetin. Zásahy pro úrazy byly uskutečňovány hlavně jinými spolupracovníky. Řešil jsem však jeden ze závažných nitrohrudních úrazů. Šlo o 28letého muže J. Z. Ten se 22. 4. 1981 dostal do sporu s příslušníky SNB, kteří přepadli skupinu mladíků údajně nelegálně obchodujících s valutami. Při útěku byl J. Z. pronásledován jedním z příslušníků, který po něm začal střílet a jedním zásahem do zad způsobil průstřel levé poloviny hrudníku. Zraněný byl urychleně dopraven na chirurgickou kliniku Pod Petřínem. Byl v šokovém stavu, při vyšetření byl zjištěn pneumohemotorax (tj. přítomnost vzduchu a krve v levé hrudní dutině). Neprodleně byla aplikována krevní transfuze a pro podezření, že zdrojem krvácení může být i větší plicní céva, jsem nepokládal za dostatečné provedení pouze drenáže hrudní dutiny a rozhodl jsem se pro akutní torakotomii (otevření hrudníku). Při ní jsem nalezl krvácející střelné rány na čtyřech místech obou plicních laloků. Projektil zřejmě pronikl zdola nahoru a uvízl v levé krční oblasti.
( 98 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS263188
Velké plicní cévy nebyly zasaženy. Po zastavení krvácení byly jednotlivé rány v obou lalocích ošetřeny sešitím, do hrudní dutiny zaveden drén a operační rána uzavřena ve vrstvách. Odstranění projektilu bylo odloženo na druhou dobu a došlo k němu teprve za 5 týdnů bez vážných pooperačních problémů. Není bez zajímavosti, že po odstranění projektilu čekal již před operačním sálem příslušník SNB, který si projektil převzal. Případ pochopitelně tehdy nemohl být publikován, protože pachatelem byl příslušník SNB. Ten nebyl obviněn, naproti tomu poraněný byl odsouzen na tři roky do vězení. Několikrát jsem ho vyšetřoval ještě v nemocnici věznice na Pankráci na žádost tamějších lékařů. Po 35 letech jsem se s tímto pacientem setkal a mohl jsem konstatovat fyzicky zdatného a mimořádně agilního podnikatele. Další z mnoha příběhů měl zcela jiný aspekt. V roce 1982 byl na kliniku přijat Ludvík Vaculík (1926–2015), známý prozaik, fejetonista, publicista a autor manifestu Dva tisíce slov z 26. 6. 1968. Důvodem přijetí byla obstrukční žloutenka způsobená kamenem ve žlučovodu. Při operaci jsem odstranil jednak žlučník plný kamenů (cholecystektomie) a navíc dva kameny ve žlučovodu (choledocholitotomie) s následným zavedením a zajištěním dočasného drénu do žlučovodu vyvedeného z vedlejšího řezu. Laparotomická rána s pojistným drénem pak byla uzavřena ve vrstvách. Po dvou dnech jsem prováděl velkou vizitu s tím, že jako obvykle mě ostatní lékaři a vrchní sestra na jednotlivých pokojích doprovázeli. Když jsme se však ocitli před pokojem, na kterém ležel Ludvík Vaculík, všichni doprovázející lékaři a sestra zůstali na chodbě zřejmě z obavy, aby nebyli v podezření ze styku s disidentem. A tak jsem za účelem návštěvy a převazu vstoupil do pokoje pouze já a moje žena Alena, která byla v té době zaměstnána na téže klinice jako sekundární lékařka. Kromě pacienta byl na pokoji ještě jeden muž, nepochybně příslušník SNB nebo snad vězeňské stráže. Vyzval jsem ho, aby odešel na chodbu, což on kupodivu učinil. Provedl jsem převaz, ale z důvodu možného odposlechu jsme upustili od bližší konverzace, nicméně pacient jasně poznal, že nejsme jeho nepřátelé. Další průběh léčení a úspěšného zhojení není nutno rozebírat, jen je možno poznamenat, že Vaculíka navštívil i tehdy pronásledovaný prof. Placák. Po mnoha letech jsem Ludvíku Vaculíkovu blahopřál k narozeninám a on mi odepsal, že si jasně pamatuje na mou angažovanost při léčení na klinice Pod Petřínem. Měl jsem zájem se s ním sejít, abych se dozvěděl něco o dalších událostech po léčení. Pro odkládání tohoto záměru k němu bohužel nedošlo, protože Ludvík Vaculík dne 6. 6. 2015 zemřel ve svých nedožitých 89 letech.
( 99 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS263188
Řídil jsem obě kliniky celkem dva a půl roku a činnost ve dení kliniky Pod Petřínem jsem ukončil v roce 1982. Ta doba byla velmi náročná nejen pro přejíždění z kliniky na kliniku, ale i pro odpovědnost za léčení pacientů obou klinik a za přestavbu operačních sálů v Motole. Nepříznivě spolupůsobily také složité interpersonální vztahy na klinice Pod Petřínem. Pro zajímavost nakonec uvedu, že po písemném dotazu na děkanát, zda za dobu mého působení na další klinice mám dodatečně nárok na nějaké finanční vyrovnání, jsem od tehdejšího děkana J. Havlíka nedo stal žádnou odpověď.
„ S T I P E NDI UM“ D O KODANĚ
Nerad bych vynechal krátkou zmínku o své stipendijní cestě do Dánska. V roce 1982 mně ministerstvo školství na základě ně jakého odborného jednání o endokrinochirurgii povolilo dvou měsíční (říjen, listopad) stipendijní pobyt v Dánsku. Byl jsem informován, že bude zajištěno bydlení a projednány návštěvy ve známé nemocnici, která se zmíněnou problematikou zabývá. Pokud jde o ten příslib ubytování, vzpomněl jsem si jen tak mimochodem na jedno komické vyprávění, které svědčilo o tom, že v té době byly příspěvky ve valutách doslova žebrácké. A tak se jednou stalo, že český profesor, který měl v určitý den před sedat kongresu, ráno vycházel ve slavnostním oblečení – ze sta nu! Mně se taková situace naštěstí nepřihodila. Po příjezdu do Kodaně (Köbenhavn) mě očekávala na českém cestovním od dělení pracovnice, která mě dopravila do domluveného ubyto vání v soukromém bytě jedné starší, slušné paní, která mluvila anglicky o dost lépe než já. Tentýž den mě také navštívil doc. Lockwood, který mne také dalšího dne dopravil do nemocnice a celé dva měsíce se o mne staral. Odbornou část pobytu jsem absolvoval v Rigshospital, což byla krásná, moderní a dlouhá budova, před níž byly umístěny desítky kovových přihrádek na jízdní kola, jejichž používání je v Kodani enormně rozšířeno. Vybavení nemocnice bylo nesmír ně bohaté, což nesneslo srovnání ani s našimi nejmodernějšími ústavy. Zajímavostí bylo, že po velmi dlouhých chodbách se po hyb usnadňoval na luxusních koloběžkách. Když jsem se zúčastnil poprvé vizity doc. Lockwooda, byl jsem poněkud překvapen ve srovnání s našimi zvyklostmi a po ( 100 ) Ukázka elektronické knihy